Jak jsem si dneska volala s Janou

Jana vstoupila do našeho manželství před pěti lety. Využila toho, že jsem byla od rána do večera v Činoheráku na generálních zkouškách, a když jsem jednou zavolala panu Fuchsovi, jestli je doma chleba, řekl, že ho Jana koupila.

Byla jsem ráda, myslela jsem totiž, že je půlka chleba v mrazáku, ale během zkoušky jsem si uvědomila, že jsem ji už dávno rozmrazila.

Pak se mě pan Fuchs zeptal, kdy přijedu a já řekla, že do 22. hodin a on řekl, že Jana tedy půjde domů ve tři čtvrtě na deset. Natvrdlá nejsem, tak jsem se ho s opravdovým zájmem zeptala, jestli je to stejná Jana, co nám koupila chleba.

Pokrčil rameny. Ano, i když byl v Kolíně a já v Praze, fakt jsem viděla, že pokrčil rameny.

"Jo. Je to stejná Jana. Chodí sem, když seš pryč."

Od té doby k nám Jana chodila často. Když jsem nebyla doma. Občas jsem přijela z Činoheráku dřív,  odemykám a slyším pana Fuchse, jak volá, Jano, rychle vyskoč z balkonu! Už přišla!

Vzhledem k tomu, že jsme v přízemí, jsem zůstala klidná, a když jsem vybalovala nákup, zeptala jsem se pana Fuchse, jestli Jana nemůže třeba vyluxovat, když už k nám chodí. Pohrdavě sykl.

"Cccc... Co?! Vyluxovat? My se mazlíme!"

V podobném duchu to pokračovalo celých příštích pět let.

Na Janu jsem si rychle zvykla. Nikdy jsem ji neviděla, protože buď skákala z balkonu nebo odcházela těsně přede mnou, ale maximálně pozitivní bylo, že když ji při mém příchodu pan Fuchs zmínil, byl to jasný signál, že má dobrou náladu.

Dneska ale došlo k menší změně. Byla jsem doma jenom s Baxíkem, když mi zavolal pan Fuchs, který si v rámci okresu někde něco zařizoval. 

"Jsem tady s Janou. Mám ti ji dát k telefonu?"

"Můžeš."

"Dobrý den. Tady je Jana," ozvalo se vzápětí nakřáplým, ale jinak příjemným hlasem.

"Dobrý den, Jano. Jak se máte?"

"Dobře. Von teď odešel, tak jsem se chtěla zeptat, jestli byste ho nechtěla zlikvidovat. Já bych vám pomohla."

"To zní sice dobře, ale přišla byste o něj. To by vám nevadilo?"

"Nevadilo. Já bych se k vám nastěhovala."

"Nenenene! To nepřichází v úvahu, Jano."

"To je škoda. Už přišel! Tak se mějte hezky!"

"Vy se taky mějte hezky, Jano!" Nečekala jsem, až si pan Fuchs mobil vezme, ťopla jsem ho a šla jsem škrábat brambory. Jak takhle blbne, tak má všechno hotové a za chvíli přijede na oběd.

Asi za dvacet minut, když jsem obalovala file, mi zavolal pan Fuchs znova.

"Jana je z tebe nadšená," hlásil mi spokojeně. "Říkala, že vůbec nemluvíš jako kráva. Že seš sympatická. Vůbec jsi jí jako kráva nepřipadala! Prý si myslela, že seš kráva, ale..."

"Kolikrát ještě řekneš slovo kráva," zeptala jsem se ho a on se začal dohadovat s Janou, která se mnou chtěla mluvit. Jana nakonec zvítězila.

"Vy se mi tak hezky posloucháte," ozval se nakřáplý, ale jinak příjemný hlas. "Jak se poslouchám já vám?"

"Jste sympatická. Kolik vám je, Jano?"

"Jsem mladinká."

"Mladinká? Takže vám je... dvanáct?" Ozval se nakřáplý smích.

"Nenenene. Je mi šestnáct. Mohla bych být vaší dcerou."

"To těžko."

"Proč nechcete, abych byla vaše dcera?" Vzdychla jsem si.

"Dítě, to bych vás musela mít v pětapadesáti. A to bych tedy v žádném případě nedala. A na babičku si nepřipadám. Dejte mi pana Fuchse."

Ozval se hned.

"Co je? Jana je nadšená! Tys ji úplně okouzlila!" Souhlasila jsem.

"Jo? To jsem ráda. Jenom ti chci říct, že bude file a brambory. Pa!"  Ťopla jsem mobil, obalila filé, rozklofala jsem brambory, dala do nich kousky másla, nastříhala do nich pažitku, kterou mám na balkoně a pak telefon zazvonil potřetí.

"Copak, Jano?" Nakřáplý, ale jinak příjemný hlas, mi šťastně sdělil, že pro mě právě teď složil báseň.

"Vážně? To je milé, Jano. A řeknete mi ji?"

"Jaro. Jaro. A je to." Chvíli jsem čekala, ale nic dalšího už nepřišlo.

"To je hezká báseň," pochválila jsem ji. "Je v ní všechno." Souhlasila.

"Honzíkovi se taky líbila."

"Tak prima. Tak se teď vy dva bavte chvíli spolu. Chci ještě udělat štrúdl..."

Naposledy jsem ťopla mobil a už v ten moment se mi po Janě stýskalo. Po tom nakřáplém, ale jinak příjemném hlase, který mi něco nebo někoho strašně připomínal...