Chcete vědět, kdo zachrání vaše Vánoce, aby byly klidné a šťastné?

Mně je už zachraňuje deset let a proto jsou naše Vánoce deset let klidné a šťastné. Stydím se, že jsem si to uvědomila až letos, kdy mi je určitě zase zachrání! Omlouvá mě, že jsem si to uvědomila tak silně, že právě píšu blog...

Před deseti lety jsem na Štědrý den dopoledne, kolem desáté hodiny, chtěla pražit mandle, ale zjistila jsem, že nemám alobal.

Ten je dost důležitý, protože když mandle ve friťáku opražíte, vysypete je na připravený alobal, posypaný soli, zabalíte je do něj a párkrát pořádně protřepete.

Hlavně že kupuješ všechny možné píčoviny, které úderem osmé hodiny prvního všedního dne, poletí do kontejneru, plísnila jsem se, hodila jsem na sebe bundu a šla jsem naproti k našemu panu Vietnamci.

Alobal neměl.

"Bude. Bude."

"Kdy," vydechla jsem zoufale.

"Dvě hodina." Ne, tomu nevěřím, zaúpěla jsem nešťastně hluboko v sobě, ale na konci tunelu, plného beznaděje, cosi bliklo.

"Za dvě hodiny?!" Přikývl.

"Za dvě hodiny. Oběd. Dvanáct. Alobal tady. Bude."

A byl.

Uběhlo deset let. Jeho dvě děti už chodí do školy, jsou chytré a šikovné a se svými rodiči se rády smějí.

Včera jsem hledala v lednici jeden sýr. Když jsem ho nenašla, zeptala jsem se na něj svého pana Vietnamce.

"A tam není," ukázal na lednici.

"Není," odpověděla jsem. Pokrčil rameny.

"Když tam není, tak není." A pak jsme se oba rozesmáli.