21. srpna 1968 mě ráno, před pátou hodinou, probudil nějaký hukot

„Tanky! Ruský tanky! Přepadli nás Rusové,“ křičel táta a běhal po bytě se sekyrou. Šla jsem do divadla deset minut před šestou, jako každý den. Na rohu u spořitelny jsem se podívala na most. Jeden tank za druhým.

Šla bych se tam podívat, ale musela jsem každý den vydrhnout v hledišti po malování dvě řady, jinak by se to do prvního představení, které mělo být začátkem září, nestihlo.

Když jsem přišla do divadla, zjistila jsem, že se dva malířští učedníci někam vypařili a jejich mistr nepřišel do práce vůbec, chodil totiž hned z domova na melouchy. Tak jsem rychle vydrhla ty své dvě řady a pak jsem stála před divadlem, kam jsme přinesli stůl, stříhala jsem trikolóry, až jsem měla na prstech mozoly, lidé podepisovali archy na protest proti těm blbým tankům, které bylo slyšet až k divadlu, a já stříhala a stříhala a byla jsem nešťastná.

Byla jsem totiž čerstvě zamilovaná, a dotyčný Láďa zmizel ráno, kolem osmé hodiny, do Prahy a já si vztekle říkala, proč museli přijet zrovna teď, když jsme se do sebe tak krásně zamilovali?! Ať je zase normální situace, sakra! Do týdne, nejdéle do týdne ať odjedou a Láďa se mi zase vrátí!

Ano, to byla moje hlavní myšlenka 21. srpna 1968. Ať ty blbý tanky do týdne odjedou a ať Láďa zase přijede z Prahy a konečně tu naši lásku někam dotáhneme!

Tanky ale nepřestávaly jezdit, a jezdily pořád, celou noc a celý den. Jely po kolínském mostě přes Labe, u hotelu Savoy zahnuly doleva a sjížděly s kopce do Dolní ulice, kterou projely, na jejím konci zahnuly doprava, vyjely k hotelu Centrál, zahnuly doleva a pak už šupajdily na Čáslav. Byly to polské tanky, ty pokračovaly na Čáslav, ale někdy jezdily i ruské, a ty zase jely z Kolína na Prahu.

Když jsem zrovna nedrhla své dvě řady v divadle a nestříhala trikolóry, stála jsem na mostě a křičela s ostatními na tanky, idítě damój!

Jednou, když jsme stáli u Savoye, a zrovna jezdily ruské tanky, přinesl můj bratr Kája odněkud ruskou vlajku, a když jeden z tanků zahýbal před Savoyem doleva a zpomalil, Kája doprostřed silnice, přímo před ten tank, tu ruskou vlajku položil.

Dodnes slyším ticho, které najednou bylo po celém mostě.

Tank se zastavil těsně před vlajkou. My, co jsme stáli nejblíže, jsme se po sobě podívali. Co udělá? Přejede ji?

Pak se věž s kanonem začala pomalu otáčet kolem dokola. Zamířila také na náš milovaný Savoy, ale pak se naštěstí otočila zpátky, pomalu a váhavě, jako když hledá správný cíl. Když kanon koukal zase dopředu, vyskočil z tanku ruský voják, sebral ruskou vlajku a naskočil, i s ní, zpátky. Pak se tank znovu rozjel...

Od této chvíle se u mostu začali objevovat tajní. Nic nám nezakazovali, ale několikrát během dne se nás ptali, jestli něco nechystáme, a otcovsky nám radili, ať neblbneme. Věděli víc, než my. Kájova vlajka mohla skončit daleko hůř.

Mezitím, co běžel týden, jehož šťastný konec jsem si vysnila, chodili zaměstnanci divadla po Kolíně s desaterem, které kdosi napsal a okopíroval, s desaterem, které nám radilo, jak se máme chovat na území, které je okupované nepřátelskou armádou.

V Dolní ulici pod divadlem, vykřikovali herci přes megafon na ruské tanky, zděs nět kontrarevolúcija!, a v rádiu pořád zněla pochmurná hudba, ze které jsem už byla tak zblblá, že jsem si jednou před divadlem, při stříhání trikolor, které jsem většinou kupovala za své peníze a vykoupila jsem kolínskou Švadlenku, začala v duchu pobrukovat, širakááá stranááá majááá radnáája, protože mi ta melodie přišla strašně optimistická a vůbec jsem si neuvědomila, že si pobrukuju ruskou hymnu.

A do mého pobrukování přinesl někdo větev z lípy, kterou právě teď porazil na chodníku ruský tank, který špatně vybral zatáčku, a my tu lípovou větev začali dělit na malé větvičky, ty jsme přidávali k trikolorám, a když k nám přišel kolínský fotograf Křeček se svým malým synem a řekl mu, podepiš se taky, bude to tvůj život, a ten malý kluk se podepsal do petičního archu velkými tiskacími písmeny, tak jsem se najednou rozbrečela a od té chvíle mi bylo úplně fuk, jestli se Láďa do Kolína vrátí.

Pak bylo září, a tanky tu byly pořád, přišel říjen, Láďu jsem viděla od 21. srpna dvakrát a pokaždé ve spěchu, dělal v Praze nějaké důležité věci a furt mi tam ujížděl a nakonec tam zůstal, ale jak jsem už řekla, tankem poražená lípa a podpis malého Křečka byl předěl, od kterého mi byl Láďa fuk, nicméně jsem ještě v prosinci 1968 doufala, že Rusáci odejdou, všechno se zklidní a náš vztah se zase vrátí na začátek, kde byl před 21. srpnem, a bude pokračovat. To bych se načekala, co?

Ukázka je z jedné z mé knihy, ale nebudu psát ze které, aby mi zase do diskuse nějaký dobrák nenapsal, že se zviditelňuju.