Svatováclavská filipika

Svatého Václava sice bylo více než před měsícem, ale přesto… Jeho mýtus je asi největší křesťanskou tradicí u nás. Co o něm ale vlastně víme a proč je tak populární?

     Zlí jazykové tvrdí, že historie začíná v okamžiku, kdy umře poslední pamětník. Takže, co vlastně můžeme očekávat od příběhu z desátého století? I v dnešní době, už téměř nezatížené ideologickými tlaky, je oficiální verze těchto historických událostí mlhavá a hlavně nejednoznačná. Pro nás, odchovaných dějepisem éry reálného socialismu, je to celkem jasná záležitost. Václav, řečený později jako svatý, byl jakýsi měkota, který ač českým knížetem, raději odváděl Němcům ročně 500 hřiven stříbra a 500 volů, místo aby sebral vojsko a dal jim na nějakém vhodném místě na kokos. Jeho bratr Boleslav, který to nakonec zaplaťpámbu učinil, ho sice napřed zabil nebo nechal zabít, ale v historickém kontextu druhé poloviny 20. století byl vlastně hrdina. Tomu nahrávalo i všeobecné povědomí podporované celá staletí katolickou církví, že sv. Václav byl zastáncem a nositelem křesťanství v Čechách, což se samozřejmě komunistům nehodilo do krámu.    

     Moderní dějepisci však nepostoupili o mnoho dál. Těch 500 volů a 500 hřiven stříbra sice už tolik nezdůrazňují, avšak v charakterizaci sv. Václava jsou stále dost nejednotní. Kdo to vlastně byl? Moudrý a uvážlivý panovník, který volil raději jakousi, byť na první pohled potupnou reparaci, než vystavovat svůj národ útrapám války? A nenaplňoval tím navíc i křesťanskou zásadu miluj bližního svého, jako sebe samého, když už to křesťanství tak velmi ctil? Nebo byl jen pouhým náboženským blouznivcem trávícím většinu času v rozpravách s mnichy a meditací, místo aby se staral o blaho své země? Obě varianty jsou dnes k mání…    

     Z příběhu sv. Václava se stal časem mýtus. A to tak veliký, že jsme si ho nakonec ustanovili patronem své země. Leccos to o nás vypovídá. Křesťanští mírotvorci nebo zbabělci a bratrovrazi? Nebo tak něco mezi tím? Za mír radši platit? A když to nestačí, tak zbaběle zalézt a … vlastně zase platit, ale podstatně víc? Hlásat křesťanství, ale vevnitř zůstat ateisty, což je jenom novější název pro ve Václavově době hojně užívaný pojem pohani. A když je někdo úspěšný a začne trochu vynikat, vrazit mu kopí do zad? Naše středověké i novověké dějiny včetně těch ve 20. století tomu vcelku odpovídají. Za posledních 400 let jsme se nedokázali rázně postavit za své národní zájmy a radši jsme jen platili. Tu kutnohorským stříbrem, jindy jáchymovským uranem, ale vždy svoji pracovní silou, umem a likvidací elit. A přestože jsme málem zaplatili i svým jazykem a kulturou, trvá to dosud. Jakmile jeden příjemce volů a hřiven zmizí v propadlišti dějin, hned se rozhlížíme po jiném.    

     Já vím, namítnete, že jsou výjimky. Rok 1918 a 1989. V obou případech jsme se bohužel pouze svezli na vlně událostí, které se odehrávaly někde jinde a pod taktovkou jiných. Sv. Václav je náš patron jako ulitý. A to jsme ho postavili do čela legendárních blanických rytířů, kteří mají přijet, až nám bude nejhůř. Naši nepřátelé mohli, mohou a budou moci být naprosto klidní. Ti nikdy nevyjedou… A k tomu ta tragická národní nejednotnost! Dějinné příklady netřeba rozebírat. Stačí ten nejčerstvější. Sotva se prezident Klaus odváží hájit naše národní zájmy (nebo je alespoň úplně nezradit) licitací před podpisem Lisabonské smlouvy, už tu jsou vyděšené polemiky, jestli tím náhodou nepohněváme naše nové kamarády, kteří jsou našimi kamarády stejně jen pokud jim to nekříží jejich národní zájmy, ustrašené prognózy o našem budoucím méněcenném postavení v „nové“ Evropě, jakož i vyloženě nepřátelské iniciativy, jestli bychom neměli radši toho Klause odvolat. Nám ten sv. Václav opravdu sedí…    

     Nakonec bych se rád zeptal všech těch, co tak vehementně hájí nezlomnost Benešových dekretů, jestli by byli ochotní platit ze svého ty voly a hřivny, kdyby si pro ně Němci, s Lisabonskou smlouvou za zády, zase přišli? Asi těžko, že?