Už zase důchodová reforma

S pravidelnou nepravidelností se stále vrací stejná písnička o neudržitelných důchodech končící vším jiným než opravdovým řešením.

   Na úvod jen kratičká poznámka k našemu důchodovému systému. Já vím, že vy víte. Nazývá průběžným, kdy pracující se skládají na důchody svým rodičům a prarodičům, zatímco na jejich důchody se budou za čas skládat jejich děti. Již po delší dobu se na tento systém doplácí, aby ne, když počet těch, co do něj přispívají, neustále klesá, zatímco počet důchodců neustále roste. A tak se znovu a znovu vracejí snahy s tím něco udělat, dokonce až k úvahám celý tento průběžný systém nahradit něčím jiným.

Změna myšlení

   A pokud s tím opravdu chceme něco udělat, tak začít musíme ve svých hlavách, a to změnou myšlení. Opusťme už konečně tu zastaralou představu, na základě které náš průběžný důchodový systém kdysi dávno vznikl, a přiznejme si dvě věci:

1) Průběžný důchodový systém už není a nikdy nebude samofinancovatelný.

2) Bohužel jsme zatím nic lepšího nenašli.

   Ad 1) Není a nebude hlavně proto, že už není a nikdy nebude pojištěním, tedy tím, jak byl prapůvodně zamýšlen. Ano, klasickým pojištěním, kdy počet pojištěnců přispívajících do tohoto systému je podstatně vyšší než počet pojištěnců pobírajících plnění, vše spočítáno tak, aby – v ideálním případě – zbylo něco i na pojišťovnu. Třeba takové povinné ručení na auta je všeobecně známým příkladem pojištění. Ale v případě průběžného důchodového systému tomu tak už drahně dlouho není. Do budoucna se prostě musíme smířit s tím, že na důchody – alespoň tedy v té současné podobě – se bude doplácet. Nejzajímavější na tom ovšem je, že snahy o nápravu této tristní situace jsou neustále ve vleku představ toho „pojištění“. A tak se řeší, jak do něj dostat víc peněz od pojištěnců, ať už jejich vyšším počtem nebo vyššími odvody, nebo na druhou stranu snížit počet těch, kteří z něj čerpají.

   Ani jedna z těchto cest nevede ke kýženému úspěchu. Zvýšení odvodů, které se nabízí jako nejjednodušší, už naštěstí odvál čas kvůli zbytečnému navyšování ceny práce, jen odvody OSVČ, tradičních „nepřátel lidu a státu“, jsou evidentně výjimkou. Dalším pokusem je navýšit počet těch, co do systému přispívají. Jako nejbláznivější mi připadá myšlenka přivézt k nám co nejvíce mladých přistěhovalců, zapojit je do pracovního procesu a navýšit tím příjmovou stránku důchodového systému. Jak by to asi dopadlo se můžeme podívat do nejedné západoevropské země. Vyloučené oblasti, kriminalita a jen větší zátěž na sociální systém.

   Další bláznivou představou je, že nějak zařídíme, aby se zvýšila porodnost a přibyli, samozřejmě časem, i ti plátci. Opravdu neuvěřitelné v době, kdy roste ekologická zátěž Země, je nám vyhrožováno klimatickými změnami a prý za to může – mimo jiné – i přelidnění. A tak to zkusme jinak. Posuňme hranice odchodu do důchodu, stejně se pořád prodlužuje doba dožití. Přibude plátců a zároveň ubyde těch, co čerpají. Ale zapomnělo se na dvě věci. Prodlužuje se sice doba dožití, ale nijak zvlášť se neprodlužuje doba, kdy jsme zdraví a plní sil. Díky zlepšující se lékařské péči jsme jen déle nemocní a nemohoucí. Jistě jste už zaregistrovali ironickou poznámku o osmašedesátiletém horníkovi a pětašedesátileté tanečnici u tyče. Navíc se změny důchodového systému nedají dělat ze dne na den, takže utěšovat se tím, že dnešní třicátníky pošleme do důchodu v 70 letech, tj. asi za čtyřicet let, a tím to bude vyřešené, je další bláhovost. Objevují se docela ne až tak nesmyslné prognózy, že během třiceti let zmizí až 50 % stávajících pracovních míst, ale vznikne „jen“ 10 % nových. Jak je to možné? Prostě ti lidé nebudou potřeba, nahradí je roboti a nové technologie. Takže se klidně může stát, že za těch čtyřicet let nebude dost pracovních míst ani pro ty v té době třicátníky, a to jim budou ještě na přeplněném trhu práce zavazet sedmdesátiletí dědci a báby. Nezaměstnaný toho asi do důchodového pytlíčku moc nepřinese, navíc bude čerpat nejrůznější dávky, takže zase nic…

   Ad 2) Nenašli jsme nic lepšího – tím se myslí jiný lepší nebo alespoň přijatelný, všeobecně použitelný systém zabezpečení na stáří. Často se objevuje požadavek, ať se každý postará sám o sebe. V případě zabezpečení na stáří to ve skutečnosti dokáže tak asi 10 % lidí. A rovnou zapomeňte na jakékoli „spoření si na stáří“, protože není nikdo, kdo by byl ochoten a schopen účinně zhodnocovat vklady a ještě garantovat, že o ty peníze nakonec nepřijdete. A bez zhodnocení je stejně sežere inflace, což je krásně vidět zejména nyní. V neposlední řadě si rovněž přiznejme, že ze současného průběžného důchodového systému se nedá ani dost dobře jen tak „vyskočit“.

Že by přece jenom řešení?

   Ale já bych to „spoření si na stáří“ nakonec přece jen tak rychle neopouštěl, stejně nedá spoustě „reformátorů“ spát. Navíc nás kupodivu dovede k zajímavému závěru. Začneme tím, že bychom s požadavkem zhodnocování peněz, a ještě k tomu se zárukou, stejně nenašli žádný soukromý subjekt, který by do toho šel, takže by „obsluha“ tohoto systému zůstala opět na státu. Dejme tomu, že by ten systém mohl vypadat následovně: budeme odvádět státu nějaké peníze, skládající se třeba s povinné a dobrovolné složky (prosím, nezabíhejme do detailů, není to teď podstatné) a on nám je bude zhodnocovat třeba „jen“ ve výši inflace plus jedno procento (pardon, správně jeden procentní bod). Koncem února každého roku se sejde příslušná komise, podle domluvených pravidel stanoví, jaká byla v loňském roce inflace, a v průběhu března už může každý z nás obdržet výpis ze svého důchodového účtu, kde bude kolik si tam přispěl, kolik mu „přisypal“ stát a kolik tam má. Koneckonců, kdo má důchodové připojištění (tzv. III. pilíř), tak to dobře zná.

   Největší tahanice by byla samozřejmě o to, za jakých podmínek si budeme moci na ty peníze sáhnout a jak bude vypadat jejich vyplácení, ale to jsou opět ty podružnosti, o které teď nejde. Jde o to, co by ten stát skutečně dělal s těmi penězi? Odpověď je strašně jednoduchá – nic. Tedy až na to, že by je okamžitě „rozfrcal“. Má je ale přece zhodnocovat! Ano, ale to on neumí, ani na to nemá lidi. Až přijde čas na výplaty, tak je prostě někde z rozpočtu vytáhne, koneckonců dělá to tak pořád. Už víte, kam mířím? Ano, uhodli jste. Je to takový smutný závěr tohoto pojednání. Jakýkoli pokus o nějakou převratnou důchodovou reformu je nesmysl a ztráta času. Bohužel.

   Pravdou je, že si můžeme hrát s dobou odchodu do důchodu, ale to je tak všechno. I ta nakonec bude součástí jakési licitace o tom, kolik těm důchodcům nakonec můžu doopravdy dát, aby mě to moc nestálo, ale aby jich moc neumřelo hlady, a jak dlouho je můžu držet na trhu práce, než stejně skončí na pracáku, nebo mi z mladých udělají doživotní „nefachčenky“. Čili řešení, kterému se, myslím, říká „ad hoc“.

   Nechtěl jsem, aby toto pojednání bylo moc dlouhé, je to stejně nezáživné čtení, ale neodpustím si malou humornou vložku, takový příběh ze života, který to celé dokreslí. Jeden z mých početných spolužáků zastával většinu svého aktivního života funkci ve vedení středně velké výrobní firmy, která v průběhu času měnila majitele z českých na zahraniční, jejichž sídla se neustále vzdalovala a komunikace s nimi a jejich představy o fungování firmy podle toho taky vypadaly. Hřebíčkem do rakve byl požadavek poslaný mailem kdesi ze zámoří o plán investic na příštích pět let, ale po měsících. To už můj spolužák nevydržel a odešel do předčasného důchodu (a tak nám to pěkně tématicky ladí, že). Když jsem to vyprávěl svému synovi s ekonomickým vzděláním a převahou třiceti let věkového rozdílu, pravil: „Co blbnul, tak tam měl prostě něco napsat.“ Argumentoval jsem tím, že my jsme ze staré školy, a když něco takového napíšeme, tak by mělo „sedět“, a tady bylo jasné, že to „sedět“ nikdy nebude. Syn se pobaveně pousmál a pravil: „Tak řekneš, že se změnily podmínky.“ Ano, to je ta správná cesta. Vítejte v důchodové reformě!