Nezaměstnanost – ale jak na ni, díl třetí

V MFD se dne 3. července objevila informace, že naše vláda opět vytáhla do svaté války proti nezaměstnanosti, má na to další plán s vysokým pořadovým číslem a houf poradců, jak říkal kdysi mistr Werich: „Přece nás nenechají tápat, určitě někde existuje komise, která hledá budovu…“    

    Věnoval jsem na svém blogu tématu nezaměstnanosti článek s jedním pokračováním („Nezaměstnanost – ale jak na ni?“ z 19.5.2009 a „Nezaměstnanost – díl druhý“ z 22.5.2009), samého mě překvapilo, že je to už pět let stará věc a ještě víc mě překvapilo, že se za tu dobu trestuhodně málo změnilo, natož abych na článcích něco podstatného opravoval. Spíš by bylo dobré je doplnit, protože nezměnilo se i to, že nezaměstnanost dále zdárně roste, i když nás různí pánové přesvědčují, jak jsme překonali recesi, devalvace koruny že byla výborná věc, která nepovede ke zdražování, a že se máme vlastně pořád lépe a lépe.  

Vládní filosofie

     Je na první pohled strašně jednoduchá. Někam nalijeme peníze a stane se zázrak – nezaměstnanost zmizí jako když Popelka řekne: „Mlha přede mnou, mlha za mnou…“ A tak se drtivou většinu času hledá, kam ty peníze nalít, aby se zázrak dostavil. A on se, nevděčník jeden, pořád někde skrývá…

Zpět ke kořenům

     Už někdy v 60. a 70. letech minulého století futurologové předpovídali, že brzy díky rozvoji technologií a obrovskému růstu produktivity práce bude potřeba stále méně a méně pracujících na to, aby zajistili dostatek statků pro všechny, což povede k trvalému růstu nezaměstnanosti. To je v podstatě současný stav. Na úřadech práce je spousta lidí, kteří pracovat chtějí, ale nejsou vlastně potřeba. Vzpomínaní futurologové se domnívali, že to povede pouze k jakési nerovnováze ve společnosti, kdy je sice dostatek všeho pro všechny, ale přece jen pracující by měl mít víc než nepracující, což tito těžce ponesou a budou žádat alespoň cosi jako střídání, když už trvalá pracovní místa pro ně prostě nejsou. Jak naivní! Oni (=futurologové) totiž úplně zapomněli na nenažrané zaměstnavatele, tím mám na mysli zejména obrovské firmy a nadnárodní koncerny, kde majitelé musí létat soukromými tryskáči, manažeři brát milionové roční platy a akcionáři pravidelné tučné dividendy. Zároveň se tímto omlouvám všem těm drobným domácím zaměstnavatelům, kteří v konečném důsledku drží zaměstnanost ve státě, i když se jim za to mnoho vděku (zejména ze strany právě toho státu) nedostává.

     Paradoxně se na jedné straně sice zvyšuje celkové bohatství společnosti, ale místo toho, aby pomalu vznikala jakási novodobá forma všeobecného blahobytu, se naopak díky stále nerovnoměrnějšímu přerozdělování dramaticky rozevírají nůžky v sociální oblasti. Takže místo toho, abychom řešili (obrazně řečeno), jestli když má zaměstnaný bochník chleba na den, tak nezaměstnanému musí stačit půlka, přijímáme stále více jako každodenní realitu, že půlbochník bude mít ten zaměstnaný a na nezaměstnaného (ó, jaká smůla) nezbude vůbec nic. „Kdo nepracuje, ať nejí!“ hlásali kdysi komunisté, což kompenzovali tím, že se uvázali garantovat „právo na práci“. Na to jsme už jaksi zapomněli, že… I když to (probůh!) neberte jako nějakou moji obhajobu tohoto v reálu zrůdného učení. A ještě jedna poznámka. Ti staří futurologové také předpokládali, že když nezaměstnanost trvale překročí 20%, skončí to dříve či později občanskou válkou. Co vy na to?

Jaké jsou možnosti

     Začněme těmi vládními a na úvod by bylo možná dobré probrat spíše ty nemožnosti. Asi největší je jakákoli dotace na vytvoření pracovního místa soukromým subjektům, v nejhorším myslitelném případě zahraničním investorům. Zapomeňte na to, že kdokoli z nich vytvoří více pracovních míst, než je nezbytně nutné pro to, aby daný výrobek nebo službu vyrobil nebo poskytl levněji nebo alespoň stejně levně jako někdo jiný. Pak je zbytečné cokoli dotovat. Navíc je při té naší české totální neschopnosti hájit nekompromisně svoje zájmy zřejmé, a to zejména u zahraničních firem, že levná pracovní síla u nás v podstatě naopak „dotuje“ tu drahou u nich doma. Znám nejeden případ, kdy stejná práce, kterou musí u nás zvládnout jeden člověk, vesele „živí“ v mateřské firmě tři lidi s platy dvoj- až trojnásobně vyššími. Typickým příkladem jsou francouzské firmy, jejichž domácí „socialismus“ je notoricky známý.

     A tak každá naše vláda dříve nebo později zjistí, že tudy cesta nevede, lépe řečeno, že žádná podobná cesta nikam nevede a nakonec se uchýlí k takové skryté zhovadilosti. Když nemohu ovlivnit nepříznivý trend shora, udělám to zespodu. Jinými slovy – neumím najít lidem práci, tak je alespoň vyženu z pracovních úřadů, protože kdo není evidován na úřadu práce, jako by nezaměstnaným nebyl, což statistiku dozajista vylepší. K tomu geniálně posloužilo již dříve zavedené povinné se hlášení nezaměstnaných v danou hodinu na Czechpointech a určitě se osvědčí i připravované kontroly oprávněnosti vyplácených dávek. Na to se plánuje přijmout dalších 1200 úředníků (aspoň nějaká pracovní místa) s ročním rozpočtem 584 mil. Kč, nákupem 150 služebních automobilů a tím, že ušetřené dávky to určitě bohatě vynahradí. Vy tomu opravdu věříte? A co ti lidé, kterým to stejně žádné zaměstnání nepřinese?

Hladová zeď

     No, nedá se nic dělat, budu muset do toho šlápnout, však víte, jak se to lidově říká. Potíž veškerých vládních pokusů řešit nezaměstnanost je v tom, že se vždy uchýlí k modelu „zaplaťme někoho, kdo to udělá za nás“. Ale tak to, dámy a pánové, nefunguje. Smiřte se (vládo) s tím, že podporovat vytváření pracovních míst nestačí, vy musíte ta pracovní místa skutečně vytvářet, protože nikdo jiný to, bohužel, za vás neudělá. A tím nemyslím zase nějakou novou hordu úředníků nebo komisí, které kromě té vzpomínané Werichovy budovy potřebují ještě další peníze z rozpočtu, místo aby tam nějaké přinesly. A to je právě ta potíž, protože všichni víme, že stát je nejhorší hospodář. I když na druhou stranu, co je to stát? Stát jsou zase jenom lidi. Takže chyba je jenom v nich. V jejich lakotě, chtivosti, nenažranosti a vykutálenosti. Karel IV. řešil kdysi to, čemu dnes říkáme moderně nezaměstnanost, stavbou hladové zdi, dneska by ji mohly skvěle nahradit státní podniky. Nedovedu si ale dost dobře představit, že by to mohlo fungovat bez pokusů jednotlivců, ale zejména celých politických stran (hlavně těch, které jsou zrovna u moci, že…), jak z toho vydojit nějaké peníze do vlastní kapsy nebo kapes. A přitom je to docela životaschopný projekt. Takový státní podnik by nemusel vytvářet zisk, mohl by být díky tomu i docela konkurence schopný a ještě navíc pokrýt činnosti, které jsou potřebné, ale nikomu se do nich moc nechce. I schopné lidi by se dalo sehnat. Vyhozené manažery, protože je jim už přes padesát, chytré a natěšené mladé lidi po škole, obyčejné lidi do výroby i administrativy vděčné za práci a nikoliv přemrštěný, avšak jistý plat. Ale… Už tuším, co všechno za tyto řádky slíznu v diskuzi. Ano, vážení kritikové, proč to nejde, to vím taky. Ale zkuste vymyslet, jak by to šlo!

Církevní restituce

     Nový fenomén v nastalé situaci. Naše svaté církve, zejména ta největší, římskokatolická, se díky restitucím obrovského majetku stanou kromě jiného i jedněmi z největších zaměstnavatelů ve státě. Jak s touto výzvou naloží? Toť otázka. Už stačily „prokaučovat“, jak podobné věci trefně nazývá současná mladá generace, i tu obrovskou a jedinečnou příležitost oslovit a získat lidi po roce 1989. To by vydalo na samostatný článek a nebudu se tím teď zabývat. Co zvítězí? Kristovy ideály nebo chamtivost? Pomáhej bližnímu svému a miluj ho jako sebe samého nebo jen obyčejná lidská závist a lakota? Já nevím, jestli si to vysocí církevní hodnostáři uvědomují, ale je tu opět příležitost, která se už nemusí opakovat. Mohli by pomoci spoustě nezaměstnaných a získat tím všeobecnou úctu a respekt, kterých se jim, bohužel a důvody také nebudu rozebírat, mezi lidem příliš nedostává. Zachytil jsem nedávno na toto téma jakousi internetovskou diskuzi a moc optimistická nebyla. Něco jako v tom smyslu, že dělat budete za minimální mzdu a z té ještě odvádět desátek a v neděli ráno pěkně ke zpovědi, ať máme přehled, jestli někde nehřejeme na svých prsou kacíře. Prosím, to je jen interpretace, ne můj osobní názor.

Souvislosti

     Jsou překvapující, i když vlastně úplně logické. Došlo mi to, když jsem si přečetl pojednání o tom, jak si naše automobilky stěžují, že se prodává málo nových aut, lidé že udržují pořád ty staré kraksny a když něco koupí, tak ojetinu, a co prý s tím vláda bude dělat? A jako nádherné resumé vyplynulo, že by se měly zpřísnit kontroly na STK, ať se těch starých kusů zbavíme. Nádherně řešení z nadoblačných výšin slonovinové věže. A vy si, pánové, myslíte, že by si ti lidičkové nekoupili velmi rádi nové auto, kdyby na to měli? Další, i když trochu vzdálenější příklad je pochvalné vyjádření jednoho z majitelů PPF, který má na starosti Home Credit v Číně, jak se mu krásně daří učit Číňany žít na dluh. A já říkám – dejte radši lidem práci a slušně ji zaplaťte, a pak nebudou muset žít na dluh a koupí si i to nové auto.

     A třetí do mariáše je neustále omílaná důchodová reforma. Jejím hlavním problémem je záporná bilance důchodového účtu, který se musí a bude muset stále více dotovat z jiných zdrojů. Řešit to neustálým posouváním věku odchodu do důchodu jenom zvyšuje nezaměstnanost, protože víc pracovních míst už společnost na takové ekonomické úrovni, na které se nyní nalézá většina tzv. západního světa, stejně nevytvoří, protože jich prostě není potřeba. Problém je jinde – zajistit, aby peníze zůstaly tam, kde vzniknou a ne na zahraničních účtech a v daňových rájích. Pak budeme moci naopak věk odchodu do důchodu snížit, protože se tím uvolní místa pro mladé, u kterých je včasné získání pracovních návyků a ekonomické samostatnosti naprosto klíčové, a to nejen pro ně, ale i pro fungování celé společnosti. Pak můžete klidně zavést i ty mentory, jak bylo ve vzpomínaném článku ze 3. července, a možná je nebudete muset ani dotovat, protože čerstvý důchodce ještě v poměrně svěží formě to bude často dělat i zadarmo (samozřejmě ne zadarmo – má důchod) a rád, než se nudit doma.

     Všechno to víceméně souvisí s tím už vzpomínaným stále nerovnoměrnějším rozdělováním vyrobených statků, abych to nazval nějak obecně. Nerad bych mluvil o vykořisťování a stejně tak bych nerad vystupoval jako obhájce rovnostářství. Vidina toho mít se lépe, než ti okolo, je v podstatě hnacím motorem rozvoje ekonomiky a bez této motivace přijde jen úpadek, což jsme si už jednou do sytosti užili. Přesto mi připadá, že spousta lidí si pořád nějak neuvědomuje, že vesmír je sice nekonečný, ale spotřeba je konečná. Nemohu bydlet naráz v pěti domech, jezdit najednou deseti auty, sníst každý den tři kila kaviáru a vypít pět litrů šampaňského. Je hezké si připsat další miliardu na účet, ale spíš bych se měl zeptat sám sebe, co jsem udělal dobrého pro ostatní lidi? Většina vám vyjmenuje přehršel charitativních akcí, ale nezlobte se, charita není řešení. Ta je jen pro ty, kterým opravdu už jinak než darem nelze pomoci. Ostatní potřebují důstojnější formu a tou je pracovní místo. Tak tedy, kolik jsem letos vytvořil pracovních míst? Ne proto, aby těch miliard na účtu měl víc, ale protože jsem chtěl pomoci lidem ke troše té sebeúcty a důstojnému životu. A propos, pánové a dámy, rubáš nemá kapsy, jak říkal kdysi trefně jeden náš ministr financí, a zatím jsem nikde neobjevil pojednání, že by se na tom něco změnilo.

Trocha aritmetiky na závěr

     Mám rád aritmetiku, protože je to exaktní věda, kde jedna a jedna pořád zůstávají dvě, přestože se nás čas od času někteří politici snaží přesvědčit, že by to mohlo být tři nebo dokonce i čtyři. V článku ze 3. července je zajímavý údaj, že každý nezaměstnaný stojí státní kasu 170 tisíc Kč měsíčně. To mě naprosto ohromilo. Vždyť to je víc než činí čistý roční plat nejméně poloviny všech zaměstnaných! Na prvních pohled to vypadá, že kdybychom z toho dali každému nezaměstnanému 20 tisíc a zrušili úřady práce, tak ještě 150 tisíc ušetříme, což je nějaké divné. Vraťme se tedy k té aritmetice. Takže: vynásobíme-li počet nezaměstnaných 550 tisíc  náklady na každého z nich ve výši 170 tisíc, dojdeme k výsledku 93,5 miliardy Kč měsíčně, což je za rok skoro tolik jako celý státní rozpočet! Neudělali soudruzi z MFD někde chybu? Třeba, že těch 170 tisíc je za rok nebo měsíčně je to jen 17 tisíc? Jinak se totiž co nejrychleji vraťme k myšlence jistého pana Tlustého, bývalého poslance za ODS a kandidáta na ministra financí. Ten přece navrhoval, aby se každému bez rozdílu vyplácelo 4000 Kč měsíčně a dávky v nezaměstnanosti se neřešily, což by zcela evidentně ušetřilo většinu z těch 93,5 mld. A tak mě napadá: Kam ty peníze vlastně doopravdy jdou, když se tomuto řešení tenkrát všichni politici tak vehementně bránili?