Evropská Unie a jak se máme dobře

Opět reakce tentokrát dokonce na dva články Jiřího Hlavenky na www.bloc.cz., které vyšly ještě koncem minulého roku. Oba jsou velmi optimistické a optimismu je v dnešní době opravdu zapotřebí, i když někdo moudrý pravil, že je opiem lidstva. Já ho ale nesdílím.

Začneme Evropskou Unií. Tady vidím následující problémy:

Vstup do EU

   Řeknu to na rovinu hned na úvod. V referendu o našem vstupu do EU jsem hlasoval proti. Ne že bych byl jejím odpůrcem, koneckonců do Evropy patříme (alespoň doufám) geograficky, historicky i kulturně, ale načasování a vyjednané vstupní podmínky mi připadaly naprosto nepřijatelné. Bylo to jako když otec slíbí v pondělí svému šestnáctiletému synovi, že ho vezme v pátek s „chlapama“ do hospody. Ale: Ve škole žádný malér, každý den v osm doma, mámě pomůžeš s úklidem a mně umyješ auto. A s tou fuchtlí z vedlejší ulice se rozejdeš a na toho kamaráda-feťáka odnaproti zapomeň. A žádná hlasitá muzika a v pokoji vzorný pořádek! Kluk všechno dodrží a v pátek jde do hospody. Tam ovšem zjistí, že mu stejně nenalijí, protože není plnoletý…

   A ještě jeden postřeh. Vzpomněl jsem si na článek evropského komisaře pana Olli Rehna s názvem „Učíme se za pochodu“, který vyšel v MFD už 27. 4. 2009. Tam si pan komisař velmi pochvaluje ekonomické hledisko „východního rozšíření“. Ano, taky jsem se zpočátku divil, proč nás, východoevropské země, zbídačelé, bez demokratické kontinuity, prolezlé všemi možnými mafiemi a zpravodajskými službami, se zastaralou legislativou a nevyzrálým politickým systémem tak ochotně vzali do EU. Vždyť to bylo, jako dát si veš do kožichu! Ale do západní Evropy se právě začala nenápadně vkrádat hospodářská krize. Sklady byly plné zboží a neprodávalo se, jak už to tak bývá u těch cyklických krizí z nadvýroby, co se jim teď moderně říká recese. Rozšíření o chudé a hloupé východoevropské země umožnilo vyvézt tam hospodářské přebytky a za stržené peníze ještě skoupit místní konkurenční firmy, aby se jim do toho príma podnikání nemontovaly. Není se co divit, že „se tudíž neodehrál žádný významný přesun pracovních míst ze starších členských států do nových, i když se tato obava před rozšířením vyskytla“, jak píše pan Rehn.

Základní principy

   Jsou tři – volný pohyb lidí, zboží (a služeb) a kapitálu. To je ovšem kámen úrazu, protože tomu tak ve skutečnosti není. A jak tedy může něco fungovat, když se popírají základní principy, na kterých to bylo postaveno? Že ne? Ale jděte… Zkuste si najít (legální) práci v Rakousku, vyvést maso do Německa nebo proniknout se svou instalatérskou firmou do Francie. Místo otevírání se a odstraňování bariér jen obstrukce a dělení na „my“ a „oni“. I já jsem byl zpočátku naivní trouba, když jsem se domníval, že bude výhodnější věci, které umíme udělat (auta – hlavně ty nákladní, traktory, boty, cukr, oblečení…), vyrábět u nás, kde jsou nižší náklady a doma (= na západě) fabriku radši zavřít. A ejhle, nestalo se, nebo jen ve výjimečných případech. A jestli si někdo myslí, že při obzvláště hluboké krizi automobilového průmyslu se zavře Volkswagen a Škodovka bude vyrábět, tak se šeredně mýlí. Na to jsou „staré členské země“ a jejich odborové organizace velice opatrné.

Dotace

   Dalším pojmem do pranice jsou dotace. O těch do zemědělství bych raději ani nepsal, protože ty jsou naprosto diskriminující. Ne jako takové, ale jejich tzv. „spravedlivé rozdělení“ mezi členské země. A co ty ostatní? Nevím, jestli je to jen naše neschopnost, nebo je tak předem nastavené, ale velmi připomínáme psa, který táhne vozík a vozka má na udici před psí tlamou pověšený buřt. Ať pes táhne, jak chce, stejně na buřt nikdy nedosáhne…

Dvojkolejnost řízení

   Mašinérie EU je u většiny z nás symbolizována zástupem královsky placených úředníků, jejichž hlavním úkolem by mělo být řešení stěžejních otázek vedoucích ke zjednodušení celého systému, odstraňování výjimek a překážek a zejména nastolení skutečně volného pohybu zboží, kapitálu, pracovní síly a služeb, jak si to EU kdysi předsevzala. To vcelku funguje, pokud ovšem jejich činnost nenarazí na jaksi „důležitější“ zájmy. Někdy jsou to vlády velkých a ekonomicky silných členů, jindy zase nadnárodní koncerny a finanční skupiny. A tak vidíme spíš než „tah na branku“, takové plácání se mezi tím, co „chci“ a co „smím“. Typickým příkladem je Řecko. Místo, aby je nechali už dávno zkrachovat, což by bylo nejčistší a nejrychlejší řešení, tak se tam dál lijí peníze. Samozřejmě, krach by postihl nejvíc Německo a Francii, největší věřitele, ale to je přece, dámy a pánové, nepřijatelné. A tak se vymyslí záchranný mezinárodní fond a chytře se vytáhnou peníze i z těch členských zemí, kterým Řekové nic nebo skoro nic nedluží…

Optimismus?

   Možná to budete brát jako stihomam, ale mně občas připadá, že EU ve skutečnosti slouží největším a nejsilnějším zemím k takovému postupnému ovládnutí těch menších a slabších. Pravda, dělo se to vždycky, ale bývalo to o hodně těžší. To jste museli sehnat armádu, vyhrát válku a ještě se o dobytou zemi starat a hlídat, aby vám ji někdo jiný nakonec nevyfoukl. Takhle je to jednodušší a hlavně bez krve. Nejprve je tu na první pohled férový požadavek otevřít ekonomiku, který ale ve skutečnosti funguje něco jako dioda – pouští ten proud zboží a služeb jenom jedním směrem, a to dovnitř, zatímco kapitál zase jenom ven. Až se dumpingovými cenami zničí výroba všeho, co dotyčný stát uměl, a k tomu se přidá i rozvrat zemědělství, je vítězství v kapse. Pak už jsou ti hlupáci závislí na dovozu, protože jejich vlastní podniky nic kloudného neprodukují, jejich dluh narůstá a je jen otázkou času, kdy budou muset prodat i svoje banky, distribuci energie a zdroje pitné vody, pokud se tak už dávno nestalo vlastní blbostí nebo za podpory hojných úplatků. Kdosi kdysi řekl něco v tom smyslu, že válka je pokračování politiky jinými prostředky (Clausewitz nebo Lenin?). Dovolím si drzou parafrázi: EU je pokračování války jinými prostředky. Odvážné, že? Vzpomeňte si na mě, až se budou rušit Benešovy dekrety. A propos… To zvratné „se“ je tam schválně. Asi to nebudeme dělat příliš dobrovolně.

Dohnat a předehnat

   bylo kdysi zprofanované heslo budování socialistické společnosti. Tím dohnáním a předehnáním se myslely rozvinuté kapitalistické státy. Dnes by stačilo alespoň je dohnat. Pan Hlavenka dobře píše, že se nám to nikdy nepodaří. Nezbývá, než s ním souhlasit. S tím naším přístupem se to opravdu nepodaří nikdy. Na druhé straně si už konečně přiznejme, že jsme nebyli přijati do EU za účelem jakéhokoli „dohánění“.

Přejděme ke druhému článku pana Hlavenky o tom, jak se máme dobře. Okamžitě mi vytane udivená otázka anglické lady, ke které chodím na konverzaci, proč si my, Češi, pořád tak stěžujeme, když se máme vlastně dobře. Ano, její optikou přistěhovalce z Jihoafrické republiky to tak opravdu vypadá. V okresním městě, kde žije, nejsou nikde žádní žebráci, ona i její rodina mají co jíst a kde bydlet, děti chodí samy bez ochranky do školy, a když jdou večer s manželem z kina, tak to mohou klidně vzít přes městský park.

Ta relativita!

   Odpověď na tu její otázku bylo nakonec těžší zformulovat v češtině než ji pak přeložit do angličtiny. Proč si tedy pořád stěžujeme? No, protože si většina z nás uvědomuje, že bychom se mohli mít podstatně lépe! Čili nejde o absolutní hodnoty, ale o srovnání. Ta prokletá relativita! Lidi totiž nejsou úplně blbí aby neviděli, kde utíkají peníze a co se u nás (na rozdíl od jiných zemí) dělá špatně. A není to jenom odliv zisků zahraničních firem a bank do jejich mateřských zemí nebo raději rovnou do daňových rájů „vyfutrovaná“ ještě investičními nabídkami a daňovými prázdninami na úkor domácích firem. Ale i to, že když už se na daních přese všechno něco vybere, tak to nakonec schlamstne přebujelá a předražená státní správa nebo je rozkradeno mafií politických stran a jejich kmotrů přes předražené státní zakázky. A tomu všemu v klidu přihlížejí orgány činné (nebo spíš nečinné) v trestním řízení a zpolitizovaný soudní aparát. A přitom by stačilo tak málo. Jen aby peníze, které se tady doma v potu tváře našich lidí (já vím, je to hrozná floskule) vytvoří, taky tady doma zůstaly a následně nedopustit jejich rozkradení. Pak by se mohlo konat dokonce i to vzpomínané přiblížení, když ne přímo dohnání „starých členských zemí“.

Doprovodné problémy

   Tím nejvíce katastrofickým je dramatické rozevírání nůžek v sociální oblasti. Střední třída mizí a přibývá nejen nezaměstnaných hluboko pod hranicí chudoby, ale paradoxně i chudých zaměstnaných, kterým nezbývá než otročit za mizernou mzdu, protože když platí málo zahraniční koncerny a řetězce, tak proč by měli platit víc i ti ostatní, že... A za mizernou mzdu mizerné potraviny z EU a spotřební šmejdy z Číny s vyhlídkou ještě mizernějšího stáří. Nezlobte se na mě, ale rodina, kde oba rodiče chodí na plný úvazek do práce, by měla mít na důstojný život a ne živořit, jak se to velmi často děje. A k tomu arogance, nezájem a přezíravý postoj novodobých zbohatlíků a úplatných politiků, kteří nevědí, kdy už mají dost. Jedinou uznávanou hodnotou se stal úspěch spojený samozřejmě s penězi, jejichž adorace dosáhla nebývalých výšin. Kdo je nemá, je líný, hloupý a neschopný, a to zcela bez výjimky. V tajence jedné křížovky, které občas luštím, bylo staré čínské přísloví: „Chudoba činí svobodu otroctvím“. Marně utěšujete, pane Hlavenko, lidi tím, co všechno si smí a mohou dopřát a kam všude se podívat, když čím dál tím více z nich na to nemá peníze a ani nevidí nějakou naději, že by se to mohlo změnit. Přiznám se, že po posledních volbách jsem byl docela překvapen, že v nich komunisti nezískali daleko více hlasů. Historickou paměť národa, zaplať Pán Bůh, zatím chudoba ani úpadek úplně nezlomily. Ale jak ještě dlouho?