Bohatí. A my nějaké máme?

Levice a s ní nové lidovecké vedení křičí: Zdaňte bohaté! Ví ale vůbec, o čem mluví? Kdo je vlastně bohatý?

   Na první pohled banální otázka. Bohatý je přece ten, který má tolik peněz, že už nemusí do smrti pracovat, dokonce jeho děti nemusí do smrti pracovat a jeho vnuci jakbysmet. Tak si to asi představuje většina z nás. Přitom toto zrovna k opravdovému pocitu bohatství nestačí. Dovolte mi jinou definici: Bohatý je ten, který ví, že má dost. S množstvím peněz to nemusí mít až tolik společného.

   A to je ten kámen úrazu. Máme u nás docela dost majetných, ale málo opravdu bohatých. Ve většině případů to není jejich chyba. Je to jenom trauma chudoby. V socialismu bylo bohatství trestným činem, a tak jsme byli všichni chudí. A kdo jen trochu něco měl, radši to skrýval. Tento hrůzný zážitek si neseme s sebou, takže teď vlastně nevíme, kdy máme dost. Bude to stačit? A co když ne a budu zase chudý? A tak máme místo boháčů pouhé zbohatlíky. K nim patří neustálé hromadění majetku, jeho vystavování na odiv a nedostatek pokory. Jediným skutečně bohatým, tedy jaksi historicky bohatým, je asi jen svobodný pán z Černého vrchu, pardon, kníže Schwarzenberg.

   Ale situace se přece jen pomalu lepší. Řada „zbohatlíků“ si začíná uvědomovat, že nemohou naráz bydlet v pěti domech, jezdit šesti auty na čtyři chaty a sníst na posezení tři kila kaviáru. Že sice podnikají pro zisk, ale pokud nedají obživu i jiným, tak to stejně k ničemu (dobrému) nepovede. Dochází jim, že dost lidí je stále na tom tak, že když jim nepomohou oni, nepomůže jim nikdo. Pochopili, že pokud povedou své děti k odpovědnosti, mají šanci, aby jejich vnuci už mohli být opravdu bohatými v tom pravém slova smyslu – bez traumatu chudoby a s pokorou. Nejhorší na tom je, že většina národa o nich vůbec neví. Oni totiž to svoje bohatství začali zase skrývat, neboť se nám jeho nabytí podnikáním podařilo za těch dvacet let „kapitalismu“ v očích „lidu“ naprosto zprofanovat.

   A ještě jednu poznámku. Vily, chaty, auta, jachty a tryskáče nejsou bohatstvím (jak si mnozí dosud myslí). To je jen a jen spotřeba. Skutečným bohatstvím je to, co vydělává peníze. Fabriky, obchodní společnosti, nemovitosti určené ke komerčnímu využití, zemědělská půda, lesy.

   Tak to byl takový obecný úvod, a teď k těm daním. Bohatý nebo zbohatlík, to je z hlediska levice jedno. Hlavně ať platí! Nejlépe v duchu klasické pohádky Pyšná princezna - i na příští rok. Je to takový všeobecně zavedený levicový obyčej sebrat lidem peníze, a ty pak „moudře a spravedlivě“ rozdat, přičemž se většina z nich spotřebuje už na pouhé udržování této mašinérie. Je tu ale jedna velká obtíž. Bohatí se totiž zdanit nedají. Tedy ti skutečně bohatí. Ti si mohou vybrat, kde (ve které zemi) budou danit, tudíž se dají zdanit jen na základě jakési dobrovolnosti nebo lépe řečeno vzájemné výhodnosti.

    S tím ovšem u levicové vlády nelze počítat. V duchu Františka Palackého si řekne: Když nejsou bohatí, musíme si je vytvořit. A zaměří se  na tzv. střední třídu, ta už nemá na to někam utíkat. Píši schválně tzv., protože skutečnou střední třídu ani nemáme. Tu stačily zdecimovat už předchozí vlády včetně těch pravicových. Nakonec to dopadne tak, že každý, kdo bude mít vyšší než průměrný plat, bude prohlášen za boháče, včetně příslušného nasměrování veřejného mínění, aby to, zazobanec jeden, neměl tak jednoduché. A začneme se pomalu vracet k socialistickému rovnostářství. Budeme pak šťastní? Nebudeme, to už jsme si vyzkoušeli. Pocit, že soused je na tom stejně špatně jako já, ke štěstí opravdu nestačí. Říká se, že země je tak bohatá, kolik má bohatých lidí. Nashledanou v lepších časech.