Jehovisti, vlezte mi na záda!

Jako by nestačilo, že mi pořád někdo něco cpe! Telefony pokládám, dveřmi třískám, na reklamní letáky nereaguji. Před chvílí tady byli Jehovisti.

Představte si, že máte na telefonu vystresovaného kolegu z práce, po bytě Vám pochoduje rozbitá pračka, po plotně běhá krupicová kaše a v počítači se vrší rozpracované seminárky s krátkou dobou exspirace. Zkrátka den volna jak má být. Zvonek. S telefonem u ucha, jednou ponožkou a aviváží v ruce běžíte otevřít. Na rohožce stojí pán a paní, sepjaté ruce, vykulené oči, spasitelský úsměv. Svorně se nadechnou. Tentokrát jsem přibouchla dveře včas!

Má babička je anděl, a proto je kdysi pozvala dál, nabídla jim kávu a několik hodin rozmlouvali o Hospodinovi. Od té doby nás Jehovisti vedou v kartotéce a urputně nás chtějí spasit. Pravidelně k nám vysílají věrozvěsty v rozličných sestavách. Dva muži, dvě ženy, žena s kotětem, nedávno dokonce roztomilá holčička se Strážnou věží. Nejdříve jsem slušně odmítala. Potom jsem zkoušela diskutovat. Jednu partu Svědků Jehovových jsem odehnala historkami z hematologické kliniky, kam chodím darovat krev.

Pak mě ale po noční brigádě v osm ráno vytáhli z postele dva Svědci s časopisem Probuďte se.

To už byl vrchol! Popřála jsem jim, ať shoří v pekle. Dva měsíce po nich byla veta. Jehovisti jsou ale asi jako pták Fénix, neboť vstali z popela a teď si šuškají na chodbě před mým bytem. A já se bojím, že když jsem je vyhodila dveřmi, vrátí se mi oknem.