Jako by nestačilo, že mi pořád někdo něco cpe! Telefony pokládám, dveřmi třískám, na reklamní letáky nereaguji. Před chvílí tady byli Jehovisti.
Představte si, že máte na telefonu vystresovaného kolegu z práce, po bytě Vám pochoduje rozbitá pračka, po plotně běhá krupicová kaše a v počítači se vrší rozpracované seminárky s krátkou dobou exspirace. Zkrátka den volna jak má být. Zvonek. S telefonem u ucha, jednou ponožkou a aviváží v ruce běžíte otevřít. Na rohožce stojí pán a paní, sepjaté ruce, vykulené oči, spasitelský úsměv. Svorně se nadechnou. Tentokrát jsem přibouchla dveře včas!
Má babička je anděl, a proto je kdysi pozvala dál, nabídla jim kávu a několik hodin rozmlouvali o Hospodinovi. Od té doby nás Jehovisti vedou v kartotéce a urputně nás chtějí spasit. Pravidelně k nám vysílají věrozvěsty v rozličných sestavách. Dva muži, dvě ženy, žena s kotětem, nedávno dokonce roztomilá holčička se Strážnou věží. Nejdříve jsem slušně odmítala. Potom jsem zkoušela diskutovat. Jednu partu Svědků Jehovových jsem odehnala historkami z hematologické kliniky, kam chodím darovat krev.
Pak mě ale po noční brigádě v osm ráno vytáhli z postele dva Svědci s časopisem Probuďte se.
To už byl vrchol! Popřála jsem jim, ať shoří v pekle. Dva měsíce po nich byla veta. Jehovisti jsou ale asi jako pták Fénix, neboť vstali z popela a teď si šuškají na chodbě před mým bytem. A já se bojím, že když jsem je vyhodila dveřmi, vrátí se mi oknem.
