Přešlapy

Zlomila jsem si prst na noze. Nedává se to do sádry. Nikdo Vám tím pádem nevěří, jak moc trpíte. Nikdo Vás nepustí sednout. Nikdo nechápe, proč čtyři týdny chodíte v botách svojí babičky. 

Děti i klienti si s Vámi nonstop chtějí hrát na honěnou.

A to všechno proto, že jste si pořídili příčnou frakturu prsteníčku o nohu postele při běhu s mokrým prádlem. Výhoda je, že teď Vám to prádlo během Vaší křížové cesty od pračky k věšáku uschne samo.

S prsty mám obecně dost problémů. Když mi bylo šest, chodila jsem na atletiku. Skákala jsem do dálky jako saranče na steroidech. Podle dobových fotografií jsme toho se sarančetem ostatně měli společného více. Můj zásadní problém ale byly přešlapy. Neustále mě diskvalifikovali pro zanedbatelná překročení magické dělící čáry. Nikoho nezajímalo, že jsem svými ladnými skoky hraničícími s plachtěním strčila do kapsy kdejakého páťáka. Máš centimetr přešlap, běž tahat kačera.

Tak jsem začala číst, narostl mi zadek a stal se ze mě advokát. Jsem profík. Mám super kabelku například. Znám se s částí justiční stráže (pěkní kluci) a občas pracuju pro nějaké to zvíře. Můj stávající klient to o sobě alespoň tvrdí. Bojím se ho zeptat, jaké zvíře, ale tuším, že kačer to nebude.

Dneska se mi povedl přešlap vskutku atletický. Se svojí kabelkou, zvířetem a předvoláním jsem dorazila k justiční stráži. Hezký chlapec mě důkladně objel detektorem kovu a pak mi důvěrně sdělil, že za 12 minut mám být podle předvolání v soudní síni, která se nenachází ve zdejší budově soudu pro Prahu 5 na Praze 5, jak by jeden čekal, ale v druhé budově soudu pro Prahu 5 na Praze 1. 

V tu chvíli se ve mně probudilo moje vnitřní saranče.

Chytla jsem zvíře pod paži, vskočila do jedoucího taxíku a v následujících deseti minutách jsme zažili trailer k filmu Rychle a Zběsile 8 ve 4D a HDD kvalitě. Zjistila jsem, že taxikáři, na které můžete zařvat: „šlápni na to, pokuty platím“ skutečně existují a skutečně to udělají. Kdo tomu dobrému muži ale zaplatí ty pokuty, netuším.

Praxe mě naučila, že za kancelářským stolem lze napáchat mnohem horší přešlapy než na atletickém oválu. Můj kolega se kupříkladu tři roky soudil o veřejnou omluvu, ale slovo „veřejná“ mu v žalobě jaksi vypadlo. Když mu tedy po úspěšně vyhraném soudu řekl žalovaný v prázdné síni „sorry“, musel jít domů, zřejmě si rvát vlasy a vousy.

Moje kolegyně zase velice precizně a navýsost noblesně odpověděla dorážejícímu klientovi e-mailem, ale neopomněla připojit veškerou interní komunikaci k případu, z níž se klient mohl bez problémů dozvědět, jak moc ho máme v kanceláři rádi a vážíme si ho. Komunikace obsahovala v několika výstižných slovech celý klientův psychologický profil a několik animálních podobenství včetně laškovné básně o skotu.

Mým prubířským kamenem jsou jména. Pracovala jsem kdysi pro čínského podnikatele jménem Gao. Když Číňanovi řeknete Mao jednou, přejde to. Po osmé už to byl problém, který mezi nás vrazil emoční klín. S tímhle nutkáním se nedalo nic dělat.

Před několika lety jsem se dílem náhody ocitla jako záskok na veledůležitém sezení jedné finanční skupiny investující do podílových listů. Celou noc jsem se šprtala podklady, celé ráno jsem si žehlila puky a ofinu. Byla jsem připravená, chytrá, briskní. Kdybych finančního ředitele Ing. Pšeničku dvě hodiny neoslovovala pane Ječmínku, bylo by to tedy lepší.  

A za všechno může báseň o ztraceném kuřeti, které se ptá ječmene, kde je maminka slepička. Ječmen syčí mezi vousy, ptej se pšenic, vzpomenou si.

A já zase syčím mezi vousy: Děláte chyby, děláte přešlapy? Hoďte se do klidu a jeďte na Slapy.