Ta, co má tři

Nechala jsem se vyhecovat ke třetímu dítěti. Když má tři děti William a Kate, tak jaképak s tím štráchy. Kontinent stárne, je třeba přiložit břicho k dílu.

Ještě, že se inspiruji windsorskou, a ne habsburskou dynastií. Kamarádka Petra čeká páté a do Marie Terezie jí zbývá ještě nějakých jedenáct kousků.

Tři neděle po porodu ctihodného sira Alberta von Stodůlky musím konstatovat, že rodit děti je poměrně náročný projekt, který vyžaduje maximální nasazení těla i ducha. Můj stávající fyzický a psychický stav má totiž všech pět P. Pomalá, podrážděná, pořád unavená, povážlivě tlustá a poněkud na zabití.

Aby příroda zajistila reprodukci, obdařila ženu selektivní ztrátou paměti. Ta se konečně vyhrabe z pekla velikosti čtyřicet dva, odtrhne od orvaného prsa vznětlivé batole, umístí jej do školky, obuje si po letech červené lodičky, rozpustí si vlasy a vypije si své první opravdové latté, aby se ještě téhož měsíce zcela dobrovolně nechala zbouchnout a uvrhnout znovu do tenat těhotenství, porodu a péče o mimino.

Zjistila jsem ale, že porodit třetí dítě má jeden významný benefit. Stane se z Vás matador. Moudrá matka rodu, která je obklopená aurou vševědoucnosti.

Začne to už u gynekologa. Má na Vás 30 sekund, protože Vy přece všechno víte. Pak se snadno stane, že dvakrát ztratíte těhotenský průkaz, nedojdete na odběry krve a ve finále zapomenete i nastoupit na mateřskou.

V porodnici se nezměnilo pořád nic. Čekárna jak na pláži po odlivu. Horkem orosená velrybí těla nacpaná v květovaných modelech těhotenské módy. Prvorodičky se ovívají pětistránkovými porodními plány. Byla jsem stejná. Chtěla jsem rodit jedině v přítmí do bazénku s vodou za přítomnosti své nejlepší kamarádky a zvuků klasické hudby nebo zurčícího horského potůčku. Samozřejmě bez anestetik. Rodila jsem tenkrát pod blikající zářivkou za zvuku kapajícího kohoutku a u toho držela pod krkem vyděšeného porodníka a řvala na něj, že chci do kapačky okamžitě další drogy. U porodu se tehdy potloukal můj první manžel. Mezi kontrakcemi na mě házel sportovní repliky jako „To dáš!“ nebo „Když nemůžeš, přidej!“ a když jsem se začala zabývat myšlenkou, že umírám, nabídl mi, že mi skočí do bufetu pro párek v rohlíku. Po těchto zkušenostech už v kartotéce předem oznamuji, že drogy chci, muže nechci, na Mozartovi netrvám.

A tak je na porodním sále tentokrát veselo jako na Silvestra. Anestezioložka podává zázračné lektvary, já metám vtipy jak Vladimír Menšík, manžel způsobně čeká za rohem na nemluvně. Jediný, kdo pláče, je novorozený syn. Asi čekal toho Mozarta.

Na pokoji číslo šest už ne mě číhá mladá Slovenka. Vypadá jak Viktorka na splavu. Hrká čtyřkilovou holčičkou a ve tváři má prázdný výraz člověka, který tři noci nespal. Dítě řve. Slovenka taky.

„Dej sem dítě“ pravím temně a vztáhnu po ní své hnáty křivé. Holčička v mé náruči okamžitě usíná. Matka klesá smyslů zbavena. Scéna se opakuje ještě několikrát během následující noci.

Po oddělení se rozkřikne fáma o mé magické ruce. „To je ta, co má tři!“ šeptají si v jídelně uznale rodičky. To ale neví nová směna. Mladistvý personál na mě dělá nálety. Osmnáctiletá sestřička s rovnátky mi přijde vysvětlit, jak se kojí dítě. Další adolescentka mně chce odhalit tajemství koupání mimin. Jediná vzrušující návštěva mladého gynekologa skončí fiaskem, neboť ho zajímá, zda odcházejí větry. Když personál zjistí, že mám pod kontrolou krmení, hygienu a všechny větry vlastní i cizí, nechávají nás se synem svému osudu. Dokonce tak, že nám zapomenou přinést oběd.

Třetího dne před propuštěním ještě vykonám několik zázraků. Vysvětlím sousedce, jak funguje odsávačka, mladé Španělce přeložím leták o očkování a u toho jí uspím dítě a v kantýně opravím lednici. Jen škoda, že neumím proměnit vodu ve víno. Zatím se mi daří měnit vodu v mléko, ale to dneska umí kdekdo. Tak třeba napočtvrté. Počkám, jak se k tomu postaví William a Kate.