Zadej heslo

Mám nový mobil. Vědí to už úplně všichni. Každý den v devět mi v něm cosi zvoní a nejde to vypnout. Je to melodie z Hvězdných válek.

Musím uznat, že zní dost sebevědomě, hlavně na soudech a úřadech. Raději bych Mozarta, ale znáte to, budíky si člověk nevybírá.

Ztratila jsem nabíječku, takže se mi tenhle mazlík nabíjí asi šest hodin drátem od elektrického zubního kartáčku. U toho zase funguje jenom program sbíječka. Vyčistí vám to plak i s kořenovým kanálkem a podvěskem mozkovým. Přepnout to nejde, ale zase k tomu mám v tabletu aplikaci s roztomilým chundelatým kašpárkem. Sbírám v ní body, ale když si za ně chci koupit tenisovou raketu, chce po mně šestnáctimístný pin. Ten jsem ztratila, protože mi před dvěma měsíci po krátké nemoci zemřel v kruhu rodinném můj stařičký počítač, ve kterém jsem měla soubor se všemi hesly. Měl jedenáct stránek a připomínal seznam agentů KGB.

Nesnáším hesla. Nechápu, proč mi v Tchibu, Lidlu a knihovně prostě nemůžou naskenovat duhovku. Celý svět je dneska na heslo. Moje staré dobré oblíbené heslo: „tequila“ dnes už nepřipadá „dostatečně silné“ ani správci proklatě střežených webových stránek www.navlikame_koralky.cz.

Kdysi mi jeden moudrý přítel poradil, že nejlepší hesla jsou přísloví. Zdálo se mi to naprosto geniální a celý svůj počítačový svět jsem za jedno odpoledne obalila pranostikami. Řeknu vám, nikomu nepřeju vloupat se do vlastního internetového bankovnictví, když naprosto netušíte, jestli Medardova kápě čtyřicet dní kape nebo Únor bílý pole sílí, zato víte zcela bezpečně, že bez ohledu na předpověď počasí potřebujete uhradit fakturu a do Medarda to nepočká.

„Elektronika je přítel“ opakuji si pokaždé, když si chci pustit zprávy a potřebuji k tomu 12 přesných chvatů se třemi televizními ovladači. Robotický vysavač se na televizi dívat nechce, a proto se zapne a jede hlasitě ometat okolí televize při čemž občas spolkne nějakou tu nabíječku.

V ložnici je zvlhčovač. Jsme tak zvlhčení, že se mi už týden zdá o deštném pralese a můj manžel ze spaní jódluje jako Tarzan. Zvlhčovač se zapíná sám podle neznámého klíče. Asi nesnáší suchý humor.

Každý večer v jedenáct nám sjedou rolety. Vše podstatné je třeba si ukázat do jedenácti, protože pak je to u nás jako v Toweru. Zvlášť, když nějaký dobrák omylem vypne centrální vypínač světel, který je takticky umístěn vedle ostatních nevinných vypínačů. Pochodně jsou vyloučeny, náš protipožární hlásič je po Vánocích poněkud přecitlivělý.

Takže se potácíme po hmatu, narážíme do sebe a bytem se ozývají strašidelné zvuky pekárny chleba. Ta v poslední době peče chleby jakosti středně propečeného kravského lejna, protože jsem zapomněla heslo do internetového obchodu s pekařskými směsmi. A to mělo jenom 34 znaků. Že by „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“?

Přemýšlím, kdy mi bylo naposledy opravdu do zpěvu. A nemusím dlouho dumat. Na Šumavě. Když jsem s dětmi čistila králíky a kydala praseti hnůj. Vezmete vidle, vezmete seno, vezmete králíka, vyndáte bobky, vložíte nové seno, vložíte původního králíka, položíte vidle. Jasné a srozumitelné jako analogová televize, dej jí pánbůh věčnou slávu. Králík nepotřebuje heslo, potřebuje jen vodu, seno a zrní. Prase šlo také bez hesla a ještě se nechalo podrbat na ovaru. Jedna žárovka v pokoji, jedna elektrická zásuvka. Místo vysavače koště, místo rolet opravdická lesní tma a chleba z pece.

Napadla mě tam spousta krásných agrárních přísloví. Hnůj na dvoře, zlato na poli nebo Kdo hnojí, dobře stojí. To se bude na internetu líbit.