Polévková lžíce studu

Jelikož je to už rok, co náš malý autista navštěvuje speciální školku, stálo by za to, abych se za tím rokem ohlédl, prozatím alespoň z jednoho úhlu. Protože na školkové zahradě potkávám rodiče dětí podobných, jaký byl Vítek před rokem, vidím a mohu lépe vidět to, co bývá skryto pod slupkami oděvů a líčidel rodičů, kteří byli mnozí teprve nedávno vrženi do toho osoleného rybníka, z něhož pro ostatní bývá k ochutnání pouze kávová lžička. Tím rybníkem je nekončící audience u doktorů, sociálních a pedagogických pracovníků, prdlých přicmrndávačů i prachobyčejných vychcánků.

20.10.2012 Pouštění drakůKamila Forejtková

Často dlouho trvá, než rodiče, ještě s mokrou diagnózou pochopí, že na tuhle "nemoc" neexistuje žádná pilulka. Pídí se po ní tak dlouho, že ztratí poslední zbytky energie, když už se před tím vydali z podstaty ve snaze vykřesat ze svého dítěte alespoň kousek člověka postupy, které fungují u zdravých dětí. A přitom ze všech stran naráží na odsudky, výrazy pohrdání, nablblé hokynářské rady, v lepším případě pak na neužitečný soucit a rady typu "co bych dělal na tvém místě, na němž ale zaplaťpámbu nejsem".

Nejhorší, co se může stát je, že nakoupíte rady od lidí, o kterých si myslíte, že musí rozumět autismu a ví co dělat, protože to vystudovali na vysoké škole. Omyl. Zeptejte se jich nejdřív, kdy byli naposledy s nějakým autistou sami 2 hodiny v kuse, či zda se jim povedl nějaký eskamotérský kousek, například společná návštěva obchodu s potravinami, zakončená úspěšnou směnou bankovek za zboží u pokladny. Myslím, že se pobavíte, protože tihle lidé prostě takové věci nedělají. Říká se, že nejlepší věci v životě jsou zadarmo. To by vám jako indikátor kompetentnosti mohlo stačit. Při nákupu od teoretiků musíte vystačit s holou dlaní.

Chodím do té školky téměř denně, a docela dobře se umím vcítit do pocitů rodičů, které zde potkávám. Všem vřele doporučuji, aby si přečetli tento článek: Autismus, Pocity rodičů. Je zde velice trefně a přesně popsáno to, co blahosklonně ignoruje veliká část nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Nikdo jiný totiž malé autisty nebude životem doprovázet tak intenzivně, jako rodiče. A proto, jestli si nějaký namyšlený teoretik myslí, že by měli být odsunuti až na poslední kolej a nepřekáželi mu v jeho práci, měl by dříve pojíst z našeho rybníka alespoň polévkovou lžíci studu.

Jako rodiče se dostáváte do absurdní situace. Na jedné straně je dítě, od kterého nemůžete odstoupit dále než na dohled, aby se nestala zákonitě nějaká katostrofa, a které například přimět, aby v dlani otočilo dřevěnou kostičkou, je nadlidský výkon, a na druhé straně je teoretik, který od vás vyžaduje poslušnost ve věcech, kterých by sám na vašem místě nebyl schopen. A rodiče jsou zmatení a jsou zmatení dlouho, takže neodporují a moc se neptají, navíc pijí ze svého rybníka a víc se zalykají, svoje pocity si nechávají pro sebe, skrývají se a klopí zrak. A než se rozkoukají, vyplivnou pachuť, dítě vyroste, a teoretici se vyměňují, ti nadšení a čestní se ošoupají, chytří zhloupnou, jemní zhrubnou. A jak to bývá, na každé zahradě nejdéle zůstává blín.