jmenuju se Petr, je mi 49, jsem ajťák a ve volným čase chytám pokémony

Velkorysost blahé paměti mě osvobodila od potřeby pamatovat si to přesně, ale je to asi tak dva roky...

... místo ale dovedu adresovat, nicméně na tom nezáleží. Jeden z mých kámošů, se kterými sdílím občasnou potřebu lézt po skalách, komentoval skutečnost, že leštím sklo mobilu i tam, neotřelou otázkou, chytáš pokémony, kolik máš roků?

Mám, pravda, roků víc než má rozumné množství navzájem si padnoucích partnerů prstů na obou rukou a nohou dohromady, nicméně tehdy mi to přišlo nejen nejapné, ale i poněkud nepatřičné. A v takových chvílích mám potřebu argumentovat, i když se nechci hádat. S vehemencí mi vlastní jsem se pokusil vysvětlit, že důvod, proč to dělám, nespočívá v počtu roků mých, nýbrž mé dcery, a že naléhavá potřeba mezigeneračního souznění mě donutila přehodnotit, co bych já sám ve svých letech případně už považoval za ztrátu času. A že to přineslo své ovoce, není třeba zastírat. Na otázku, co bylo ve škole, pravidelně jsem dostal okamžitou odpověď po té, co jsem ukázal, jakého nového jsem chytil na ulici pokémona, a je zjevné, že za jiných okolností bych se nedočkal nikdy.

Zajímavé rovněž bylo, že tímto přiznáním se mi otevřely dveře poznání do tajemné komnaty, plné naprosto nečekaných lidí. Zjistil jsem, že nejsem až takový podivín, a že z jednoho plnýho autobusu, ve kterým jsem zrovna seděl, nejmíň pár dalších lidí dělá to samé, i když se tím pochopitelně nechlubí, neboť jejich věk by spíš předpokládal, že si budou listovat v Bibli. A nejen to. Tihle borci, starší a zkušenější, do toho koníčku investují kapesné, které, s ohledem na věk, už není malé. No co, někdo si kupuje boty, někdo drogy, někdo věcičky do hry.

Nedávno jsme s dcerou na komunitním dni ve Zlíně v parku potkali pána s kočárkem a rovněž dcerou, který se velice živě zajímal o to, co děláme a proč. A nedělal to proto, aby se nám vysmál, ale proto, aby se poučil, co taky může dělat, když venčí potomky. Komunitní dny jsou vůbec zajímavé události. Zařizují, že se naprosto neznámí lidé najednou z ničeho nic ocitnou na jednom místě a jedním společným zájmem, který je právě spojuje, vytvoří zvláštní vřelou atmosféru.

Chápu, že se to možná špatně chápe lidem, kteří to považují za infantilní zábavu v tom pejorativním smyslu, ale já už jsem v tom docela namočenej a tu infantilitu celkem šlukuju, takže mě to ani trochu neuráží. Naopak, když jsem se musel naposledy představit nějakým neznámým lidem, řekl jsem, jmenuju se Petr, je mi 49, jsem ajťák a chytám pokémony.