Můj autista je úplně normální

Obvykle i zcela normálnímu člověku nějakou dobu (od narození) trvá, než zjistí, že je vlastně úplně normální. Někteří jedinci v tom věku, kdy to zjistí, mají raději stav, kdy příliš normální nejsou, protože chtějí mít svou vlastní normalitu, ve které hodlají být normální svým způsobem; to je ale pro ten věk normální. Do té doby, stejně jako mláďata jiných živočišných druhů, nacházíme se pouze v jakémsi podivném vakuu, v demoverzi budoucího života, kde zákonitosti normální v časech budoucích jsou nám představovány ve své neúčinné podobě. Pro autisty je normální, že tuhle etapu života nikdy neopustí.

26.10.2012 Jsem úplně normálníPetr Forejtek

Můj autista je úplně normální. Nemluví, neumí se sám najíst, nepostřehne, že někdo přišel do místnosti, a když už to pozná, neví kdo to je a nezajímá ho to. Nepodívá se za prstem a neumí si hrát. To je normální. Není to rozmar, je to prostě fakt. Nemá to nic společného s tím, kolik lidí a jak ho vychovávalo, kolik lidí mu dávalo, když zlobil na zadek, kolik lidí na něj cukrblikalo do kočárku, nebo kolik se u něj vystřídalo chytrých babiček. Je to prostě autista, a je pro něj normální, že se chová jak se chová. Postavte se třeba na hlavu. Je to normální autista a není to rozmar.

Jak si vůbec někdo může myslet, že je možné, aby se takový autista od narození choval nevychovatelně, dělal všechny ty poťouchlé věci, které samozřejmě dělá naschvál, a kdyby nad ním byla pevná ruka, určitě by je nedělal? Dneska už je mi to k smíchu, ale jak si tohle vůbec někdo může myslet? Posadil jsem Vítka na klín hodně mudrlantům, kteří všichni měli svou verzi toho, jak to vlastně je a mělo by být. Vyvádí je z omylu vcelku bezostyšně. U autisty prostě ty chytré věci, které si myslíte, že musí nutně fungovat u každého, jsou úplně k ničemu.

Přicházejí nadšení a odcházejí zničení. Poté, když se přesvědčí o tom, že to není rozmar, který by bylo lze rozehnat nějakou rozpustilou hrou, nebo nějakým jiným veselým způsobem, ztrácí svůj velkolepý entuziasmus. Čeká to i na vás, čeká to na každého. Protože těch autistů přibývá a brzo jich bude tolik, že budete mít každý v rodině nějakého. Nikdo si nebude moci mýt ruce. A ti nejnamyšlenější, kteří jsou nejvíce přesvědčeni o tom, že je to jen blbou výchovou, kterou rodiče zanedbali, tak ti spadnou z největší výšky, protože jejich zkušenosti jsou nejmizernější a ve své zaslepenosti se nebudou schopni na tuhle eventualitu připravit vůbec.

Není to rozmar a je normální, že existují autisté a že se chovají tak, jak se chovají. Pro lidská mláďata, která právě opustila demoverzi života a potýkají se s nutnustí přijmout svou normalitu za svou, máme shovívavost jen proto, že je jisté, že v časech budoucích se přesunou do dospělejší přijatelnější normality. A to je varující, míváme shovívavost jen pro to, s čím máme vlastní zkušenost.