Jak bylo nakonec vyšetřeno jedno ucho jednoho dítěte

Když jsme opět přijeli na periferii města a tamní ordinace ušní doktorky, byla čekárna zase plná jako minule. Vlastně jsem ani nečekal nic jiného, a tak jsem se cítil být na koni. Jenomže otázka, otevřená již minule, komu vlastně nadávat, zůstávala na snadě. Řekl jsem si ale, že zůstanu v klidu, jak to lidé, kteří jezdí na koních umí. Vzal jsem si z hromádky obrázkových časopisů jeden, a při listování reklamami po očku sledoval autistu, co dělá. Nebudu zasahovat. Dokud nebude nic dělat, není to nutné. Po pár minutách se dveře ordinace otevřely.

13.6.2009 Vítek, Kamila, ZOO PlzeňPetr Forejtek

Když jsme se po pár chvílích dostali k tomu, že je nutné strčit Vítkovi do ucha sondu, což se mělo dít za absolutního ticha, děkoval jsem zas Bohu, že jsem se už v čekárně přiměl ke klidu. Za jiných okolností by to totiž byla chvíle, kdy bych vyprskl smíchy, a ačkoli na divadle, možná bych poprskal v orchestru i toho týpka, co vzadu dříme v tympánu. Naštěstí zasáhla Kamila. "On dlouho nevydrží, ale když to zvládneme rychle, tak by to mohlo projít. Kdyžtak ho podržíme."

Vím přesně o čem mluvila. Nic nepůjde rychle, protože o tom, jak se tady organizují procesy, jsem si už udělal obrázek. To za prvé. Nic nepůjde rychle, protože jakmile Vítek zjistí, že se něco chystá, začne bojovat. To za druhé. Nic nepůjde rychle, protože jakmile bude mít Vítek cokoli v uchu, spustí povyk, a to víme, protože se mu občas doma pokoušíme vyčistit sluchovody. Vím přesně o čem mluvila. Ale mlčím. Chci vidět doktory v práci. Nic nepůjde rychle, protože ten, kdo ho bude nakonec držet budu já, a kolem se budou motat tři ženské, které nebudou vědět, který konec sondy patří do ucha a který do počítače. A nakonec se jedna z nich rozpláče.

Zkrátím to, a tím vás připravím o popis té nejzajímavější akce. Vyšetřeno bylo jen jedno ucho. Už nevím které. To druhé ne. Jakmile se totiž sonda dotkla Vítkova ucha, začal boj. Někdo tu bojoval o přežití, někdo o dokončení započatého úkonu, jiný prostě proto, že je to jeho práce. Vítek bojoval svůj boj statečně a zabil mnoho nepřátel. Jedno ucho uhájil zcela netknuté. Když si paní doktorka nasazovala brýle zpátky na nos, napsala závěrečnou zprávu. Pokud bylo možné vyšetřit, slyší. Víc nemohu a nejsem ochotná sloužit.

Máme to domů deset kilometrů. Kroutím volantem. Cesta je známá. Míjíme křížení cest a v několika místech se dostáváme až nad vrcholky okolních smrků. Obzvláště v tuto roční dobu napomáhá dekadentním náladám to, že jejich paty jsou ponořeny v mlze či zbytcích sněhu. Nemluvíme, ani Vítek nekope do sedačky. Trochu jsme šťastní, trochu divně smutní. Nakonec se to povedlo, hurá. Ale je to jako při zabijačce. Nakonec se to povedlo. Řezník našel žílu, a ta krev co s ní teče, není z jeho prstu.

Máme papírek s razítkem. Vítek slyší. Jak moc dobrá je to zpráva? Ač je to dobře, vlastně je to pro nás špatná zpráva. Znamená to totiž, že hodně z toho, co mu jde do hlavy skrze smysly, teče někde do kanálu bez adresáta. Slyší, ale neposlouchá. Slyší, ale neposlouchá.