Autista a nácvik v praxi

Chci se podělit o zkušenost s tím, jak je možné naučit autisty běžným činnostem. Jak jsem už psal, zaznamenali jsme u našeho Vítka v poslední době veliký pokrok ve zvládání činností, které pro něj byly ještě před nedávnem tabu, ale které jsou jinak zcela běžné pro zdravého člověka. Dnes se chci podělit o to, jak se tyto činnosti nacvičují a co lze a co naopak nelze od nich očekávat.

Autisté v běžném životě, tedy alespoň je to případ našeho Vítka, ulpívají v čase na jednom místě a událostmi se pohybují velmi pomalu. Protože nevidí souvislosti mezi jednotlivými činnostmi, neznají důvod proč se věci kolem nich dějí. Nejsou schopni odvozovat co následuje po čem; neví třeba že aby se člověk napil, je třeba nejdřív vzít hrnek do ruky, potom ho zvednout, potom dát k ústům, potom naklonit a pak ... a tak dále. Neumí odhalovat důvody pro okolní dění a neví, když by měli něco udělat, kde mají začít.
Nácvik souslednost těchto činností upevňuje. Jakmile autista pochopí, že nezbytně po tom co vezme hrnek do ruky následuje jeho zvednutí, poměrně rychle se na takovou činnost adaptuje a vykonává jí víceméně automaticky. Normální lidé mohou užívat tisíce ladných či smělých či kdovíjakých způsobů jak se něčeho napít (jak uchopit sklínku), pro autisty existuje pouze jeden jediný správný způsob, který (mistrně) ovládají. Zatím není důvod je nutit znát nebo se snažit odhalovat logické vztahy mezi činnostmi, zatím potřebujeme zvládnout praktický nácvik, nepotřebujeme vědět, že napít se máme když máme žízeň.

Nezbytné zatím ovšem rychle nastane v okamžiku, kdy je tato logická vazba žádoucí. Například, abychom dostali do logické souvztažnosti řetězec činností následujících při pocitu hladu, musíme nezbytně tyto nácviky provést v době, kdy je pravděpodobné, že podmínky pro takový pocit pravděpodobně nastaly. Jednoduše například víme, že zvuk tekoucí vody podvědomě nutí k malé potřebě, stejně takový pocit následuje po vypití většího množství čaje. Navozením takové situace a provedením nácviku na malou potřebu může vést k tomu, že si ho autista správně zafixuje a potom už je schopen sám správně zhodnotit situaci, když se okolnosti změní.
Bylo by naivní tvrdit, že autisté nejsou schopni samostatně poznávat své okolí a seznamovat se s ním. Mohou být velice různé způsoby toho, jak se s okolím seznamují a jak se v něm pohybují. Náš Vítek například je zdatný sportovec, kterého neudržíte na zemi, když je poblíž nějaký strom. Prostě je ve vteřině ve větvích a tam se pohybuje s velikou jistotou. V tuhle chvíli má opravdu blíž k opici než k člověku. Ale to je manuální velmi jednostranná zručnost, která v praktickém životě k ničemu není. Jedině že bychom provedli nácvik česání ovoce.

Autisté se seznamují se svým okolím prostřednictvím úplně stejných smyslů, jako normální člověk. Také vidí, slyší, cítí a tak dále. Vjemy, které dostávají, mají pro ně ale jinou hodnotu. My už víme, že když cítíme žár, že je třeba se mít na pozoru, ale u autisty tenhle řetězec událostí nemá žádný vzorec. Autista neví, že žár je důvodem pro obavy. Aby byl v bezpečí, musí se to naučit. A aby se to naučil, musí být nejdřív schopen rozpoznat, jaká situace nastala, aby potom spustil sled naučených činností, který má v takové situaci následovat. Autisté mají různou úroveň citlivosti na to, jaké události přicházejí, jak často se mění a jestli je vítají. Náš Vítek častěji nové podněty vítá, a to je veliké štěstí. Samozřejmě, že nácvik provázejí občasné výbuchy vzteku a nekontrolovatelné projevy jako je kopání, svíjení se nebo hadrová panenka. Někdy se také sápe po obličeji toho kdo s ním nácvik provádí, ale málokdy má šanci udělat nějakou újmu. Jednak je ještě malý a je možné ho udržet, druhak se velice rychle zklidňuje, jakmile je uveden do poslední jemu známé pozice v níž se cítil komfortně. Možná to popisuji moc složitě, takže pro jednoduchost: jste ten, kdo pomáhá, on je ten, kdo vykonává. Speciální pedagožky u těchto nácviků musí být dvě, protože jedna autistu slovně doprovází činností, druhá mu pomáhá hýbat rukama nebo nohama, když si není sám jistý co dál. Tahle druhá stojí většinou za ním a občas to může působit dojmem, že hraje s autistou maňáskové divadlo. My doma většinou obstojíme v jedné osobě, nebo se vystřídáme, když to trvá dlouho. Někde ale, například u jídla, je asistence druhé (včetně autisty třetí) osoby alespoň na první sousto téměř nezbytná (prostě proto, že máte jenom dvě ruce na autistovy dvě ruce a třetí ruku potřebujete na lžíci). Obvykle pak dál jí už normálně.

Někdy je těžké uvěřit, že opravdu tu věc udělá sám, a člověk má tendenci zasahovat, ale když to neuděláte, můžete velmi často vidět, jak se autista snaží opravdu cosi v sobě překonat a hýbnout s tou rukou sám, ale nejde mu to. Někdy to vypadá, jakoby na něm seděl druhý člověk a držel mu ruce, aby se nemohl hýbat, a on pak potřebuje z tohohle sevření vyprostit, osvobodit, aby se mohl hýbnut sám. Prostě potřebuje zjistit, že některé věci mohou udělat jeho ruce a že to může být on, kdo jimi hýbe.
Tyhle nácviky a neustálé pilování jednotlivých činností, to je to, co za nás dělá školka. Naše část práce je tyhle činnosti opakovat v běžném životě, tam kde je třeba je uplatnit. Takže když je autista naučen jak se oblékat, už nikdy nesmí poznat, že to můžou udělat jiné ruce než jeho. Pak je totiž schopen se obléct sám a mít z toho dokonce radost, což rovněž zažíváme s Vítkem. Bude to znít divně, ale i přes to, že se v průběhu oblékání nebo svlékání emocionálně výbušně projevuje, poté, co se sám obleče nebo vysvleče, ukáže velikou radost a uspokojení z vykonané práce. Tu ale také může projevit jenom proto, že už mu nedáváme možnost být pouze pasivně oblékán. Nesmí být žádná výjimka. Jednou naučeno pro autistu znamená doživotně praktikováno.
Když z pohodlnosti uděláte vyjimku, pak je autista utvrzován ve svém ulpívání v pasivitě, a to je to, co si asi nikdo nepřeje. Samozřejmě že je to násobně náročnější než se zdravými dětmi, ale má to svoje výsledky a je to sice slimáčí rychlostí, leč přeci jen realizovatelný pokrok, který je vidět každým dnem. A ona je to také nezbytnost, protože jenom tímhle způsobem lze malého člověka (s autismem) dovést až k samostatnosti a uchránit ho před úpadkem do letargie nebo agrese.

Mám za sebou zkušenost s oblékaním na procházku ven trvající 25 minut. Ačkoli šlo "pouze" o obléknutí svetru, pak kalhot, obutí bot, navlečení rukavic a čepice a oblečení bundy, trvalo to bez pěti minut půl hodiny. Přiznávám se, že jsem opět zažíval vztek nad svojí bezmocí, protože autista prostě odmítal spolupracovat. Nejdřív se dlooouho hihňal, pak přestal, pak šel do breku, pak se na mě vrhnul jako hráč amerického fotbalu s bleskama v očích a na samý závěr se během asi pěti minut oblékl, poté co se uklidnil. Neměl jsem daleko k přetečení. No, nicméně jsem to z kdovíjaké moci zvládnul. Takže si nic nemalujte. I to co tady popisuji jako procházku růžovým sadem, má svoje hodně shnilý kouty.
Musel jsem tohle oblékání vyfasovat asi z principu, protože jsem se tady rozepisoval kterak je třeba se nepoddat a vydržet, takže jsem si zasloužil prubnout.