Doposud platilo: po nás potopa. A to od listopadu 1989 skoro pro každou vládu. Rozdali se předvolební dárečky, schodek nabobtnal, ale koho kdy zajímalo co bude dál?
Nejhůře se v tomto smyslu podepsaly vlády, které byly tvořeny spolu s ČSSD. Zákony, které zvyšovaly mandatorní výdaje, byly schvalovány jak na běžícím pásu. Tak máme postupně tyto neměnné výdaje ve výši zhruba tří čtvrtin státního rozpočtu a pouze ten zbyteček je manévrovací prostor pro vládní garnituru.
Podobně je to se superhrubou mzdou. Sníží daně zaměstnancům, ale zároveň sníží příjmy státního rozpočtu. Dnes nebudu hodnotit, zda to považuji za správné či nikoliv. Dnes hodnotím to, že názory na to jsou různé a premiér Babiš tedy souhlasil s tím, že to opatření bude jen na dva roky a co bude poté ať si rozhodne nová vláda po dalších parlamentních volbách. A to je snad poprvé v našich novodobých dějinách, co někdo něco takového prohlásil nebo provedl. Není to tak, že kdo přijde po nás, tak ať si to pěkně vylíže. Tohle je tak, že my se uskrovníme, ale vy po nás můžete, ale nemusíte. Tak tentokrát musím chválit.
Nevím, zda to premiér Babiš udělal na přání prezidenta, který s myšlenkou zrušení superhrubé mzdy na pouhé dva roky přišel jako první, nebo ho k tomu vede vlastní rozumná úvaha. Spíše to ale vypadá na výměnný obchod. Například platnost tohoto zákona na dva roky za odvolání předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petra Rafaje. Smrdí to tím na sto honů.
Ale to je fuk. Hlavní je, že jednou zaznělo zase něco rozumného, což se od současného premiéra tedy vůbec nedalo očekávat.
