Myslel jsem si, že toho vím o fotografování dost. Z omylu jsem byl vyveden poměrně rychle. Stálo to za to.
Mám sezonní práci a tak momentálně patřím spíše k nezaměstnaným, času mám dost a proto jsem rád využil nabídku redakce blogů idnes.cz na účast v kurzu krajinné fotografie v pátek 04. března, který vedl Marián Béreš. Hodil jsem do tašky svůj kompakt, něco na poznámky a vyrazil do centra MF Dnes u pražského Anděla. Kupodivu jsem byl první kdo dorazil. Tedy přede mnou tam byl již přednášející Marián, plně vybavený, plně připravený. Můj obdiv k němu stoupal později s každou další minutou kurzu.
Společně se mnou se kurzu zúčastnil velmi sympatický a technicky zdatný Petr Zip Hájek, mladé osvěžení celého sálu Marta Štolfová a můj vrstevník, tím myslím co se techniky týče, pan Šiša. Pan Šiša si totiž přinesl malý kompakt, stejně jako já a jeho prvotní reakcí bylo, že nás radši opustí. Nakonec jsme si sedli vedle sebe a vzájemně odhalovali netušené možnosti nastavení našich minizařízení. Ostatní účastníci měli proti nám fotografická fidlátka jakoby z jiné galaxie.
Marián začal svou přednášku společně s projekcí a já se jen libě usmíval. Vše jsem znal. On to vzal totiž skutečně od základů, co je to ISO, clona, čas závěrky. Toto zná každý, kdo fotografuje a kromě hledáčku se občas podívá i na nějaké to ovládací tlačítko svého aparátu. A tak jsem si říkal, jak jsem dobrý, že toto vše ovládám levou zadní.
Ale pak to šlo postupně do hloubky a já začínal chápat. Začínal jsem chápat ale především svou neznalost. Teď jsem se dozvěděl především ta PROČ. Proč se při fotografování v noci používá clona kolem 5 až 5,6, naopak pro krajinářské fotografie přes den od 8 nahoru. Tak to je dobré, můj foťák umí clonu maximálně osm, víc ani ťuk. Ale vejdu se do limitu. Proč je nutné mít vždy stativ. Proč nepodceňovat přednastavení aparátu ještě před odchodem do přírody. Co přesně ukazuje histogram a další a další proč a nač. To vše podložené nádhernými ukázkami, jak to funguje. Pochopil jsem, že jsem stále a pouze snaživý amatér.
Marián nešetřil i takovými detaily, jako nošení náhradních baterií (to přeci všichni víme), teplých bot a kulicha i v létě. Tak to jsem se tedy usmíval, abych byl vyveden z omylu následující den.
Domluvili jsem se, že se příští den sejdeme krátce po šesté a budeme fotit východ slunce. Ranní vstávání mi nedělá problém, ale trochu mi dělala problém venkovní teplota, která byla minus 6. To jsem večer podcenil a teď ráno jsem neměl odvahu rozsvítit v ložnici a hledat ve skříni kulicha. To by se mnou žena vyběhla. Tak jsem dopoledne strávil bez čepice.
Naše první zastávka byla u Kovárského rybníka v pražském Šeberově. Mně by v životě nenapadlo, že by se tady daly najít nějaké zajímavé motivy na focení. Pod nohama nám chroustají odpadky, hladina je zamrzlá, jinováč oznamuje hluboký mráz za okénky auta, ale Marián velí, že tady to rozbalíme. S postupujícími minutami musím Mariána opětovně obdivovat. Předpovídá ve kterém směru za chvilku vyjde slunce, kam si postavit stativ, co fotit. Je vidět že na to má oko! A tak i tady na periférii Prahy (místní prominou) vznikají nádherné fotografie s překrásnými motivy.
Fotíme a fotíme, chodíme z místa na místo a zase fotíme a fotíme. Marián nám ochotně vysvětluje co a jak, tu doporučí případně podrží filtr, onde poponese batoh.
Na mrazu strávíme hodně přes hodinu a přemisťujeme se do Průhonického parku. Tady už nefotíme východy slunce ale soustředíme se skutečně na přírodu. Marián nám opět ozřejmuje důležitost správného úhlu dopadajícího slunce, smysl pro kompozici fotografie a hlavně pohotovost. Chcete-li kvalitně vyfotit paprsky slunce, máte na to obvykle několik desítek sekund. A když mluvím o kvalitní fotografii, tak to znamená umístění fotoaparátu na stativ a nastavení všech možných veličin, aby z toho něco bylo. Včera jsem se pousmíval, když jsem slyšel o nutnosti mít fotoaparát přednastavený z domova. Dnes jsem pochopil. Prostě jsem nestíhal. A ta tepelná výbava! Rukavice jsem sice s sebou měl, ale ty jsou vám při fotografování na nic. Tak prsty mrznou a mrznou.
Se svým kompaktem působím v přítomnosti zrcadlovek za těžké tisíce jistě poněkud exoticky. Ale nafotím skoro celou paměťovou kartu.
Natěšeně doma vše přehrávám do počítače. A výsledek se dal očekávat. Třetina fotek rozmazaných, další třetina kompozičně nebo barevně na vymazání, zbytek si možná nechám doma v počítači. Fotografií je jen pár, které, alespoň podle mého názoru, za něco opravdu stojí. Ale i to říkal Marián, fotit a fotit, mazat lze vždycky. Něco z toho pak nakonec zbude a vyjde. A zase měl pravdu. Mariáne, ještě jednou díky za perfektní školu!
Mráz veliký, ale stihli jsme postavit stativy, nastavit aparáty a vylézající sluníčko jsme tak zvěčnili.
To slunce jelo nahoru jako dráha. Přemístění stativu a nastavení nových parametrů na foťáku tak bylo poněkud hektické.
Marta v akci. Tuto momentku, stejně jako ostatní, jsem fotil automatikou fotoaparátu. A proti krajinkám, kde je vše nastaveno manuálně, je vidět ten velký kvalitativní rozdíl. Chybí barvy a je to přeexponované.
Slunce už vylezlo až nad stromy. Zaujaly mě ty oblouky na zamrzlé hladině rybníka. Dost jsem ladil barvy polarizačním filem, ale ten zase trochu rozmázl to sluníčko. Ještě mi to pořád nejde.
Petr fotí a Marián mu napovídá co a jak.
První sluneční paprsky se odráží na zamrzlé hladině rybníka.
To byla ta klasika časové tísně. Než si umístíte stativ a vše nastavíte, tak vám to sluníčko zpoza větve uteče. Toto byla skutečně hra na vteřiny.
Fotil jsem si kousky dřeva na zamrzlé hladině. Před fotoaparátem jsem ale musel jednou rukou držet přechodový filtr. Dal jsem ho o pár centimetrů dál, než jsem měl. A tak se tam v horních rozích zrcadlí pozadí.
Teď je již slunce vysoko a je možno používat jeho osvětlení na focení přírody. Tady to chtělo trochu míň expozice, nebo víc barev. Člověk se pořád musí učit.
Přesunuli jsme se do Průhonického parku. Můj pokus o focení slunečních paprsků. Kolegové to určitě měli lepší. Tady se taky hraje o desítky sekund, než se sluníčko pohne a motiv zmizí.
Celý tým v akci. Tedy kromě mé maličkosti.
Padlý strom zamrzl v hladině.
Dřívka na rybníku. Jestli by ten led udržel i nás jsem radši nezkoušel.
Tady mě zaujalo to vykotlání pařezu. Útvar na levé straně díry působí jako ptáček. Sebekriticky musím přiznat, že jsem si vypomohl bleskem.
Jak mi vysvětlil Marián a jak se mi povedla asi první makro fotografie v životě, tak je potřeba: clonu dát na minimum, v mém případě na 2,8 a pokud možno ostřit ručně. A výsledek vidíte sami.
Taková náladovka.
Marta fotí a Marián jí jednou rukou drží přechodový a druhou rukou šedý filtr.
Takovéto efekty s vodou nafotíte buď jen pozdě večer, nebo za pomocí šedého filtru. Foťák musí totiž být určitě na stativu a čas focení minimálně 2 sekundy. A aby se foťák neroztřásl tak k tomu ještě buď dálkovu spoušť, nebo samospoušť. Já to zvládl pomocí samospouště a ten šedý filtr jsem se zatnutými zuby v mrazu držel před foťákem rukou.
Vše foceno kompaktem Panasonic DMC-FZ18.
Ze zmiňované semináře uveřejnil své postřehy i fotky Petr Hájek dne 08. března:
http://petrhajek.blog.idnes.cz/c/180906/Fotoblog-Ranni-svetlo-pri-fotoworkshopu.html
-------------------------------------
Jiné mé články vycházejí na www.shekel.cz
