Zapomeňte na konvence

Možná, že tato moje úvaha v době zpřísněných hygienických opatření bude znít poněkud pošetile. Před dvěma týdny jsem na tramvajové zastávce v Praze četl následující doporučení: „Zapomeňte na konvence – nepodávejte si ruce“.   

Samozřejmě v době takzvané koronavirové, jsou údajně tři základní úkony, které jsou nejvíce efektivní: 3 R – ruce, roušky a rozestupy. Myslím si, že mytí rukou je v každé době správné. Zdá se, že rozestupy v obchodech na přechodnou dobu jsou v pořádku.

To, co mně znepokojuje jsou některá nejasná vyjádření politiků a občas i hygieniků. I když zcela nechápu docela zmatečné, nejasné odpovědi, byl jsem šokován jejich rozhodnutím. Podle tzv.: semaforu je v současné době téměř třetina krajů v „bílé barvě“. Bez nárustu nemocných. Proto jsem mírně překvapen, že opatření k nošení roušek jsou nařízena plošně ve všech krajích a městech. Druhá věc, která obyčejného člověka zaráží a znepokojuje jsou komentáře různých profesorů, vědců, lékařů a jiných odborných kapacit, kteří nošení roušek obecně kritizují a vysvětlují důvody, proč jsou nevhodné při nošení plošně. Jen proto, že nemají politický vliv, tak jejich hlas není slyšen. I když prof. Žaloudík je senátorem a svoje stanovisko k rozhodnutí ministerstva sdílí často. Soudný člověk pak jednoduše pochybuje o tom, zda opravdu rozhodnutí politiků jsou nezištná a správná. I když samozřejmě nejde roušky nenosit, pokud chceme kupovat, byť jen potraviny, jsme nuceni toto rozhodnutí respektovat. Přemýšlel jsem docela o tom doporučení na tramvajové zastávce, že máme zapomenout na konvence a nepodávat si ruce. Jsem přesvědčen, že v této době nařízení je potřebné. Mám však obavu, že se objevuje skrze celou kauzu "Covidu 19" snaha zapomenout na konvence. Myslíte, že se některé důležité mezilidské úkony vrátí zpátky. Podávání rukou, aniž si to uvědomujeme je odjakživa kulturní zvyk, konvence. Vždyť podáním ruky známému, příteli vyjadřujeme své city, radost ze setkání, naši úctu, a partner své city opětuje. Můžeme vyjádřit i svou nechuť neopětováním, nebo lhostejnost nestisknutím ruky. Je zřejmé, že již nyní během půlroku přicházíme ve společnosti o ty velmi úzké mezilidské vztahy a jsme navzájem okradeni o dotyk jiného člověka. Prožíváme to docela silně v církvi, kde podání ruky je nezbytným, posilujícím prvkem vzájemné úcty a lásky. Máme – li to respektovat do důsledků, tak náš vzájemný nedostatek kontaktů rozmělňuje náš vnitřní a vztahový život. Zdá se, že celá společnost v dlouhodobém horizontu nyní strádá a není zaručeno, že po případném odeznění nákazy se naše blízké interakce vrátí zpět. Že nejen tyto projevy a dobré zvyky nebudou odloženy a zapomenuty.

V minulé článku jsem se zmiňoval, že před téměř dvěma léty měl být v parlamentu schválen zákon o zákazu zakrývání tváře. Bylo zdůrazněno, že případné zakrytí tváře působí proti interakci mezi jednotlivci ve společnosti, a zákaz lze považovat za klíčový pro vyjádření pluralismu, tolerance a otevřenosti.

Zdroj: https://firla.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756949

Myslíte si, že prodlužující se doba nošení roušek má podle odborníků jen zdravotní klady, nebo zápory? Má jistě negativní účinky na lidskou psychiku, citový život a vzájemné vztahy. Vždyť naše rozhovory, úsměv, vyjádření vděčnosti, třeba vůči prodavačce u pokladny, jsou zcela nemožné při zakryté tváři. Milé tváře žen, nebo dětí přinášejí jistě radost a vděčnost komukoliv. Nyní se raději otočíme zády a snažíme se nejdříve vypadnout mimo prostor. Nerozumíme si, nepoznáme se, jsme mrzutí, otráveni, bezmocní. Není potřeba zdůrazňovat vzájemné podezřívání, nebo rázné jednání v případě, že se člověk zamyslí před vstupem do obchodu a zapomene se. 

Zdá se, že  ztráta konvencí se v současné době projevuje ve veřejném prostoru i v politickém životě. Rád bych uvedl jen dva příklady šokující, neuvěřitelné. To, že místopředseda Sněmovny p. Filip, v české televizi nedokáže udržet na uzdě své emoce a křičí, skáče neustále do řeči svému oponentovi, je komické, až tragické. Jako komunista je plný obdivu pro Rusko a Čínu, tak si nemůže pomoci. Právě v takto konfliktní situaci se opět ukázalo, oč vlastně doopravdy jde našim komunistům. Tak bychom se vlastně mohli radovat, protože jejich zlostná reakce jen potvrzuje, že postoje, které kritizují jsou správné, demokratické a nezávislé. A to je štve a naplňuje zlostí.

Je veliká škoda, že náš pan premiér taky, již poněkolikáté ztrácí hlavu. Svým jednáním jde ve šlépějích p. Filipa. Jak si může dovolit být arogantní vůči komukoliv, kdo zastává, byť jen částečně jiný pohled. Proč často skáče do řeči jiným v médiích a je nazloben? Proč pošlapává hodnotu svého kolegy, taktéž ústavního činitele, předsedy Senátu ČR?  Proč se mu posmívá a znevažuje ho před celým národem?

Když političtí představitelé, naši vůdci odkládají  konvence, slušné návyky při své komunikaci mezi sebou i vůči národu, jak jim budou občané důvěřovat při takto důležitých a někdy rozporuplných nařízeních, kterými docela silně ovládají tento národ?   

Jako křesťan jsem naplněn obavou, ale i nadějí, že ještě nastane čas příhodný. Že tam, kde není žádné naděje zasvítí světlo. Místo arogance a zlosti nastane doba přívětivosti, radosti a odpočinutí. Že se budeme opět navzájem vítat a vyjadřovat své myšlenky a vděčnost  bez zábran.

Rád bych i v této složité době hledal nové konvence, způsoby, jak oslovit mé bližní, jak vnášet pokoj, tam, kde není, navzdory všemu? Trochu se taky za to modlím a přemýšlím. Věřím, že skrze tyto mnohé překážky Pán Bůh žehná a ještě požehná naši zemi.