Zákaz zahalování obličeje v Česku?

Navrhovaný zákaz zahalování obličeje nebo jeho části na veřejnosti, prosazovali koncem roku 2018 poslanci z opozičního hnutí Svoboda a přímá demokracie, měl český parlament projednávat s neutrálním stanoviskem vlády.

V souvislostí s celosvětovým „rouškováním“ posledního půl roku jsem si uvědomil ještě další souvislost. Zdá se to neuvěřitelné, až legrační, jak si „život s námi někdy pohraje“, jak jsou věci kolem nás paradoxní a neuchopitelné. Vzpomínáte si, jaké problémy řešili naši politikové i část našeho národa přibližně před rokem a půl ?

Zákaz zahalování obličeje v Česku? Vláda se k návrhu staví neutrálně. Tyto návrhy byly zřejmě důsledkem kauzy dvou studentek islámského náboženství a konfliktu s vedením školy, ve které chtěly studovat. Nakonec vše řešil soud ve prospěch dívek. Studentky rezignovaly na studium a paní učitelka s podporou částí veřejnosti dostala vyznamenání z rukou prezidenta republiky Zemana.

Předseda SPD Tomio Okamura připomněl, že podobný zákaz už přijalo Rakousko, Dánsko, Bulharsko, Lotyšsko, Francie nebo Belgie. Podle předkladatelů je úprava zákona důležitá z důvodu zvýšení bezpečnosti a nutnosti chránit mezilidské vztahy.

"Cílem námi navrhované právní úpravy je ochrana interakce mezi jednotlivci ve společnosti, kterou lze považovat za klíčovou pro vyjádření pluralismu tolerance a otevřenosti. Samozřejmě cílem je zákaz islámského zahalování," vysvětlil Okamura (Radio Prague International, 13. 12. 2018).

Rád bych se zeptal p. Okamury, zda si vzpomněl na svá slova ohledně zákazu zahalování nyní v době „rouškování“. Podle jeho vyjádření, pokud myslel vážně co říkal, tak zakrývání tváře rouškami taky působí proti bezpečnosti a mezilidským vztahům? Působí proti pluralismu toleranci a otevřenosti? V tomto kontextu pak lze chápat proti - rouškovné protesty a obavy v různých zemích. Jak znám p. Okamuru, tak primární zájem jeho a SPD byla snaha zakázat především vliv muslimského náboženství.

Protože chápu současnou situaci ve světě, jako svízelnou, složitou a ohrožující zdraví i životy, tak nechci řešit ochranu proti Covidu 19. Smyslem mé úvahy je připomenout, jak okolnosti našeho života jsou vratké a nejisté. Evropské národy hledaly způsob, jak nezakrýt ústa lidem, neviditelný vir to vyřešil opačným způsobem. „Zarouškoval“ téměř celý svět. Všichni jsme „drželi pusu a krok“, dokonce jsme hlídali jeden druhého a vzájemně žalovali.

Nebudu obhajovat muslimskou víru, ale částečně jsem pochopil, oč jde ve věci zahalování a odhalování obličeje. Muslimské ženy jsou přesvědčeny, že nosit správné oblečení je otázkou života a smrti. I některé ortodoxně věřící židovské ženy. Stejně tak i křesťané vyznávají zásady, které považují za klíčové i když je neprožívají tak radikálně a neústupně. Když náš život byl ohrožen pandemií, tak jsme udělali vše, abychom náhodou neumřeli. Postavili jsme hodně důležité věci na okraj (toleranci, interakci, bezpečnost, podle p. Okamury…). Myslíte, že se toto vakuum v budoucnu neprojeví mezi námi?

Možná, že až se objeví opět mezi námi utečenci, podle toho pána docela nenáviděni, budeme, alespoň část naší společnosti, více shovívaví? Nebudeme se posmívat, že někteří mají jiné náboženství, zakrytou tvář a přehánějí to s tou vírou.  Možná budeme více tolerantní a empatičtí. Neprožili jsme válku, ale malinko, jen půl roku jsme zakusili ohrožení, někteří ztrátu svých blízkých, nebo materiální újmu. Je zřejmé, že když se život vrací k normálu, máme tendenci zapomínat a vjet do starých vyjetých kolejí. Prožíváme pokušení zapomenout na bídu těch kolem nás, na jejich potřeby a životní problémy.

Dovolím si ještě jeden příběh z přelomu roku 2019/ 20. Tehdy několik týdnů hořela velká část Austrálie. Když jsem sledoval ve zprávách, jak tisíce lidí prchalo před ohněm, tak jsem byl docela zasažen. Stáli na pláži s „igelitkami“, drželi děti za ruce, vyčerpaní a nešťastni. Jako migranti ve vlastní zemi. Tehdy jsem si vzpomněl, jak někdy před tím zaznívala chvála na vládu Austrálie, jak si skvěle radí s imigranty, jak je posílá zpátky. Tito migranti vypadají většinou stejně: děti na rukou, igelitové tašky, utrpení… Jsem přesvědčen, že si někteří tito lidé možná uvědomili tento paradox. Přesto neměli žádnou vinu na rozhodnutí své vlády, ale tento boj o holý život museli hrát až do konce.

Nemyslím si, že to bylo odplata Boží, nebo jen nějaký osud, ale pro nás možná i vedoucí k zamyšlení tragédie. Přemýšlím někdy na tím, jak bych sám jednal v situaci ohrožení života společně s manželkou a čtyřmi  malými dětmi. Můžeme mít jistotu, že něco podobného se nám nikdy nemůže stát?

Je zřejmé, že i ten náš současný život je plný paradoxů. Naše slova, vyjádření mají moc měnit okolnosti, vztahy. Paradox je v tom, že se naše prožívání a zkušenosti ubírají někdy přesně opačným směrem, než  bychom si přáli. Jako v tom našem příběhu o navrhovaném zákazu zakrývání tváře. Někteří lidé tomu říkají, že: „Náhoda je blbec“. Jako věřící člověk nevěřím na náhody. Jsem přesvědčen, že „náhoda je nic.“ Prostě neexistuje. Existuje určité právo života. „Co člověk zaseje, tak bude žnout“. Přesně jako v přírodě. Když zasejeme nenávist, nezájem, hněv, tak je taky získáme, někdy v mnohem větší síle. Věřím však, že existuje jiný, taky Boží zákon milosti a lásky. I když jsme zasévali špatné věci, Bůh nám odpouští, pokud nám na tom záleží a činí mnohé nové a dobré věci v našem životě. O některých osobních zkušenostech bych Vám mohl vyprávět.

To, že někteří chtěli zabránit zakrývání úst a stalo se to proti našim představám, není Boží trest, ale možná jeho výchova pro tento svět. Bůh miluje naší Zemi v tom, co pro nás Kristus vykonal. Vlastně i tento jeho záměr s námi je „paradoxem dějin“. Přeji Vám pokoj a mějte se moc dobře.