Pošleme na utečence policisty se psy - pomáháme řešit krizi.

Včera jsem psal článek o tom, že lidé nejsou pouhá čísla. Dnes je to o ochraně lidské důstojnosti a snaze pomoci - posílením českých policistů se psy na hranicích.  K nám nepřijmeme ani jednoho. Jsme na to hrdí. 

Včera jsem psal pár vět o tom, že se zdá, jako by utečenci byli jen čísly, a ne lidmi z masa a kůže, kteří mají své potřeby jako my. Dnes jsme svědky výsměchu do tváře ze strany našich státních představitelů. Schválili pro zmírnění utečenecké krize nějaké peníze, ale zároveň posílení policistů se psy na ochranu hranic. Ani slovo o lidské bídě, o tom, že neplníme zákony, ke kterým jsme se zavázali v rámci EU, budeme se bránit všemi prostředky a nepřijmeme ani jednoho imigranta. Nebudeme se podílet na zmírnění bolesti světa a soudržnosti s jinými zeměmi, které "praskají ve švech". Našim postojem vyburcujeme národ, aby panikařil neúměrným strachem a celou svou pozornost obrátil na ochranu jen svého života.

Je mi líto, že nastala situace s koronavirem. Stejně tak mi je líto tisíců lidí bez naděje, hygieny, základních prostředků k životu. Zvláště srovnání nedávno vyrabovaných regálů našimi občany v obchodech, jako v době morové, nebo válečné, v kontrastu zubožených lidí, kteří nemají ani možnost si sednout na záchod a osprchovat se. Je to tragikomické, neuvěřitelné. Stále se ozývají hlasy z V 4. "Ani jednoho uprchlíka". Jako mantra. Je to nedůstojné, nehodné naší další důvěry, drsné a ponižující pro čelní politiky, našich zemí.

Všímám si komentářů na téma těchto globálních problémů. Jsou to úvahy, politické a filozofické diskuse, rozbory o tom, proč nic jiného nelze udělat. Stále jen o nás, o našem nebezpečí, o strachu, o příčinách. Velmi málo o lidech, o utrpení, o bolesti dětí. Tak jsem slyšel p. Vondru v ČT, jak je třeba zabránit průniku koronaviru, skrze imigranty z Iránu. Údajně jsou nakaženi. Paradoxně nemoc do naší země si přivezli naší občané, ne imigranti. Proč to negativní působení na city lidí, kteří již nyní jsou plní hrůzy a obavy o svůj život?
Člověka musí napadnout otázka. Co se stane, když podle prognóz vědců se uvolní lavina uprchlíků na Evropu v důsledku klimatických změn? Co pak uděláme? Taky se postaví naší policisté a vojáci se psy a slzným plynem na hranice a budou střežit naše životy? A naši politici budou hrdí, jak skvěle vyřešili krizi? V Řecku již údajně zazněly výstřely ostrými náboji. Tak většinou začínaly války. Z důvodu ochrany národa, rasy a původu.

Dnes jsem dostal komentář tohoto znění: "To, co se teď děje na řecko - tureckých hranicích, je jen Erdoganova politická hra. Chce donutit EU, aby podpořila jeho vojenské tažení v Sýrii. Pokud je ještě někdo v Evropě při smyslech, tak mu na tuhle hru na city nesmí skočit. Myslím, že nářky nad chudáky uprchlíky teď opravdu nejsou na místě". To zní drsně. To mně docela pobuřuje. Představte si, že v době II. světové války, by lidé stejně tak komentovali situaci, když byly v Evropě milióny uprchlíků na obou stranách konfliktu. "To, co se děje, je jen politická Hitlerova hra. Nesmíme mu na tu hru skočit. Nářky nad chudáky nejsou na místě". Každý zachráněný uprchlík měl hodnotu a mělo to cenu v Božích i lidských očích. 

Myslím, že bychom neměli skočit právě na hru našich politiků, kteří si řeší své vlastní zájmy,  problémy a podporu svých voličů.

Opravdu bych nepřál této redaktorce, jinak schopné humanitární aktivistce, ani sobě, dva týdny pobytu na Lesbosu s malými dětmi. Tím víc na dva léta. Musel bych jim pak vysvětlovat, že musí vydržet bez jídla a vody, protože si pánové mezi sebou vyřizují účty. Teď se řeší důležitější věci, než jsou jejich životně důležité problémy. 

Možná, že právě nyní je ještě čas se připravit na horší časy. Dokázat naší solidaritu, důstojnost, moudrost a schopnost se poprat s problémy složitými, novými, jako s výzvou do budoucna. Jsme schopná sebevědomá a bohatá země. Můžeme oprášit naše "křesťanské kořeny" a podívat se novým zrakem na lidské potřeby a bolesti, nejen na své  vlastní. Ty globální se nás dotýkají stejně tak, aniž si to dovedeme představit. Projeví se, jak to bývá, až v budoucnu. Obvykle již bývá pozdě.