Polemika se spoluobčany KSČM

Tak tomu bývalo vždy, že církev se stala "jablkem sváru" ve všech  totalitních režimech. Jak se to projevuje prakticky "ve stínu" KSČM ve třicátém svobodném roce? Jak spolu existují naši spoluobčané KSČ a církve?

Začátkem roku 2019, který je třicátým rokem svobody, přemýšlím o některých paradoxech naší společnosti, které, když se opakují několikrát dokola,  se stanou normálními záležitostmi, o kterých se pak již ani nepřemýšlí.

 Jedním z balvanů, který leží členům KSČM hluboko, někde „v žaludku“, jak se říká, jsou církevní restituce. Nebojte se, nebudu je obhajovat, ani se bránit. Zdá se mi, že 13. 12. 2018  posunuli poslanci koalice a SPD, na popud komunistů, zdanění restitucí do 3. čtení. Zatím to spí, jako „kauza sirotků“ a čínských křesťanů. Ale tato kauza, již nebude dlouho ve skrytu, je to hodně velké sousto, které se hodí z mnoha důvodů. Koncem loňského roku jsem slyšel komentář p. Grospiče na toto téma, a tak mně to “šťouchlo“. Je zřejmé,  že  vůbec nejde o církevní restituce. Zdá se, že již dlouho jde o politické body, o moc, vliv ve vládě, o kladné veřejné mínění. Vždy tak bývalo, že prvním terčem, který byl na ráně, byla církev. Od doby císaře Néra, Diokleciána,  a v našich dobách pod vládou fašismu, ve všech komunistických, nebo jiných totalitních režimech. Je zajímavé, že někdy i největší nepřátelé se spřátelili při pronásledování křesťanů (Pilát a Herodes při odsouzení Krista). Můj článek nemá za úkol obhajovat církev před komunisty, nebo společností. Ta se může obhájit sama svým praktickým láskyplným životem. Snažím se jen pozvednout hlas v prostoru. A povzbudit ty, kteří dělají dobrou práci v mnoha církvích, organizacích a nemusí se obávat budoucnosti. Možná to pomůže těm, kteří mají strach z církve a třeba právem ji nedůvěřují a nenávidí.  Je mi líto, že i církev v různých temných dobách měla "máslo na hlavě", dokonce krev na rukou. To byla její tragédie. To se stalo vždy, když přestala následovat Ježíše Krista, zatoužila po moci a vlivu a svého Pána zapřela, na místo toho, aby nezištně a pokorně sloužila společnosti.

Rád bych dále mé povídání směřoval přímo našim milým spoluobčanům komunistům: 

„Uvědomil jsem si již vícekrát, když se jedná o církevní záležitosti, že je stále  ve Vašich lidech zakořeněná nechuť k církvím a židovské komunitě. A je to logické. Musí to být pro Vás trauma, když vidíte, že církve, které nebylo možné zničit, v době totality ze strany KSČ, se již desítky let těší ze svobody a pijí z ní plnými doušky. Mohou žít ve svobodě, bez Vašeho dozoru a mohou bez překážek dělat svojí práci téměř 30 let. Slouží postiženým dětem i dospělým, nemocným, osamělým matkám, bezdomovcům, imigrantům. Provozují hospicovou péči, spolupracují v nemocnicích, v armádě, ve věznicích, v policii, ve školství, krmí hladové. Doprovázejí věřící i nevěřící, bez rozdílu vyznání, barvy pleti, původu. Pomáhají v zahraničí v nejhorších postižených oblastech. Spolupracují úspěšně s mnohými necírkevními organizacemi. Vzdělávají, vyučují a vychovávají.

Naší dva synové v současnosti pracují v církevních charitativních organizacích, ve třech vzdálených zemích. Dcera sloužila postiženým dětem ještě nedávno v Indii.  Nezastírám, že mám z toho velikou radost, ale taky se denně modlím o jejich ochranu v těžkých podmínkách. Nebojte se, církve budou žít a sloužit společnosti i světu nadále. I když vezmete zpátky své daně za restituce, nebo uděláte cokoli jiného. Motivací totiž pravé církve Kristovy, nebudou peníze, ale láska k Bohu a všem lidem bez rozdílu. My budeme pokračovat dál, protože za námi stojí někdo milující, laskavý a pečující. On nás většinou inspiruje, dává sílu, trpělivost a naplňuje láskou. Paradoxně i o Vás pečuje a o všechny ty, kteří ho nemusí a jeho následovníky by rádi odkázali do patřičných mezí. Ono to nakonec bylo k prospěchu církve, když byla občas přitlačena ke zdi, tak kupodivu prospívala a rostla nesmírným tempem. Její nepřátelé tomu nerozuměli, čím více ji tupili, tak znova a znova vstávala z kolen posílená a proměněna. Myslím, že ani Vy tomu tak úplně nemůžete rozumět. Možná si časem uvědomíte, že snaha omezit církev, stavět se proti ní politickými prostředky, Vám pokoj duše nevrátí. Ale církev nově posílí a ještě více spojí dohromady. 

Přes všechny tyto okolnosti Vám chci sdělit, že Vás, jako naše bližní máme rádi, někteří se za Vás modlíme, jak nás učil milovat náš Pán všechny bližní. Pokud budete náhodou, na stará kolena potřebovat péči a zjistíte, že některý církevní ústav je docela dobrý, přihlaste se. Určitě budete s láskou přijati. Dokonce i hospicová péče je údajně na vysoké úrovní. I tam přijímají bez výjimky. Ale tu Vám zatím nepřeji. Buďte raději zdrávi a dožijte se vysokého věku. Užívejte si kulturních i církevních památek. Ano i to je docela veliké dědictví našeho národa, skrze církev v dějinách. Dovedete si představit Prahu bez 100 věží? 

Když se občas zastavíte a vejdete do sebe, zahledíte nad sebe i kolem sebe, a budete více přemýšlet rozumem i srdcem, možná poznáte, že i Vás Bůh velmi miluje a pečuje o Vás. Přeji Vám Boží požehnání a pokoj, který převyšuje vše."