Nadechnutí se z "covidového sevření"

Myslím na národy na cestách, které hledají své místo, svůj domov. My zpíváme "Kde domov můj?" Máme svůj domov i dům, oni svůj museli z mnoha důvodů opustit a nemají tušení, zda ho někdy naleznou.

 Tyto zimní měsíce imigrantů jsou tisíce na trase do Srbska, na řeckých ostrovech. Bydlí v lesích, na polích, ve stanech, boudách ve sněhu a mrazu. Mají to docela složité.      V tomto týdnu jsme prožili s mým zetěm pěknou zkušenost. Jako již více krát jsme rozdávali potravinové balíčky darem od EU přes MPSV a další organizace. Koordinujeme jako sbor již tuto akci několik let a jsme moc vděčni za možnost využít tuto pomoc pro potřebné občany i imigranty. Během jedné hodiny jsme se setkali s lidmi u pobytového střediska v Havířově, původem ze zemí severní Afriky, Blízkého východu, střední Ameriky a dalších...  Jejich radost i vděčnost, nejen za tuto materiální pomoc, ale za společné setkání, kratičké oslovení , potěšení a vzájemný úsměv, byly pro nás novou inspirací a odhodláním pokračovat v budoucnu dále v naší práci s cizinci. V této náročné době to bylo jedním ze světel v tunelu, jak se to často říká ve společnosti a hledá na konci tunelu. Bylo to pro nás určitým nadechnutím z prostředí zahleděného do sebe, na čísla a do beznaděje. Jiný pohled na potřeby a problémy lidí kolem nás.     I když vše muselo probíhat v dodržení základních hygienických opatřeních a vypadalo to jinak, než kdykoliv před tím.  Pár dní dříve jsme se poprvé setkali na stejném místě s maminkou s malým dítětem, z iránské části Kurdistánu. Vyprávěla nám, jak se stala ještě doma těsně před emigrací křesťankou. Byla velmi radostná, povzbuzená tím, že nalezla v Havířově křesťany. Nakonec nám řekla: "Jsem šťastná, že vás dnes ke mně poslal Ježíš Kristus." Uvědomili jsme si znova, že ta Boží láska, odpuštění a radost křesťanů jde mimo naší národnostní, covidové i jazykové hranice. Máme naději se po tomto zvláštním období opět s dalšími cizinci setkávat a rozvíjet naše vzájemné vztahy. Stále tomu věříme, že Pán Bůh skrze Pána Ježíše miluje všechny národy. Rádi bychom tento postoj rozvíjeli nejen v našich srdcích, ale konkrétní pomocí, zájmem, přijetím.            Zároveň myslím na naše přátelé z Číny, kteří již asi pátým rokem čekají na azylové řízení, které je stále zamítáno, odkládáno. Tito mladí lidé doufali, že ČR, jako vyspělá demokratická země jim umožní zde žít v bezpečí a pracovat. Opak je pravdou. Vzpomínám si před několika léty, přibližně ve stejné době, kdy přicestovali k nám, na našich náměstích zněla slova: "Křesťany tady chceme". Naše vláda, úřady je tady nechtějí, ani křesťany z Číny, ani pár sirotků z utečeneckých řeckých táborů, původem ze Sýrie. Jsou opětovně odmítáni, prožívají nejistotu z budoucnosti a strach.  Naši představitelé nechtějí nikoho přijímat, ale pomoc pro nás přijímají rádi od jiných zemí. Je mi to moc líto, že to takto musím napsat. Že nemohu vyjádřit vděčnost za "globální" vstřícnost, pochopení, soucit. Stejně tak, jak to vyjadřují tyto země vůči nám. Jsou solidární, hojní, vůči nám i vůči imigrantům. Jsou přesvědčeni o správnosti tohoto etického postoje.  Osobně znám tyto žadatelé o azyl z Číny a prožili jsme spolu kousíček radostného a naplněného života. Proto nelze pochopit zcela jednání kompetentních orgánů i když politické důvody se zdají, dle jejich vyjádření a častých postojů evidentní. Je to strach z velikána, aby se náhodou nenahněval a neseřval malou zemičku. Nebylo by to poprvé. To ale není o zištných zájmech, ale o lidských životech a jejich rodinách. Jsme schopni zničit životy mnoha mladých lidí, v případě, že azyl nedostanou a pošlou je domů? Kvůli kamarádským kšeftům těch nejvyšších? Zdá se nyní, že tah je na Ministerstvu vnitra.