Je dobré mít nějaký "základní kámen" v životě?

Jsem inspirován komentáři na svých stránkách od lidi, kteří hledají vlastní cestu a občas zazlívají těm, kteří se domnívají, že něco důležitého nalezli. Co si o sobě myslí? Jak to mohou tvrdit? To se týká osobního života i církve.

Jsem již rok v důchodu a jsem přesvědčen, že mít v životě nějaký pevný bod, směr, cíl, základ je dobré a potřebné. Máme – li předpisy o silničním provozu a bereme je vážně, vychutnáme si jízdu a chrání nás od případné nehody. Život je důležitější, než jízda na silnici.

- Myslím, že určité osobní směřování života bylo důležité i pro naše  čtyři dospělé děti. Ptali se mně, nebo manželky, v dětství i v dospívání na důležité životní otázky. Nechtěli jsme, ani jsme nemuseli jim stále odpovídat, že nevíme, jak se věci mají. Někdy se neptali, ale jen pozorovali, čím byl naplněn náš každodenní život. Zdá se mi, že byly situace, kdy se velmi osvědčilo, že jsme v životě měli pevný bod. Navzdory našemu tápání, pádům i hledání, jsme se pokoušeli měnit, především sebe sama. Do určité míry něco bylo pro ně vodítkem, jiné věci si doplňovali, usměrňovali sami. Čas ukazuje stále, jak se ty věci opravdu mají. V naší situaci to byla osobní víra v Krista a Písmo.

- Jsem přesvědčen, že mít názor, pohled na víru, na Boha, na společnost a církev není otroctví, ani pýcha, nesvoboda, snaha někoho jiného dostat do svých okovů, nebo jen přesvědčit o své pravdě.

- Samozřejmě, každý si hledáme svůj "základní kámen" a je to v pořádku. Myslím, že to musí být docela nebezpečné procházet životem bez cíle, záměru, smyslu a stále jen tápat a „lapat po dechu“. Mít pocit, že ti, kteří sdílejí svojí radost, jistotu a naději to nemyslí vážně, nebo chtějí někoho „lanařit“. Zdá se mi, že to, že někteří vyznávají určitý cíl, nebo smysl života (Bible, Korán, nebo cokoliv jiného) je považováno za nesmysl, nemožnost. Proč? Proč jim nevěří? Mluvili s nimi osobně, snažili se rozpoznat jejich charakter, motivace? Proč hodnotí podle sebe, podle svého tápání a neustálého hledání. Mají na to určitě právo. 

- Jako kazatel jsem sedával 30 let s mými bratry a sestrami z několika církví (obě evangelické, Církev bratrská, Křesťanské sbory, Apoštolská církev, Metodisté, Charismatické sbory, Baptisté, Armáda spásy, Evangelikální společenství, někteří katolíci…) na mnoha setkáních, studiích Písma a modlitbách. Měli jsme různé pohledy na budoucí věci (Eschatologii), na dary Ducha. Někteří se modlili v jazycích, já ne. Někteří křtili děti, jiní, jako naše církev křtí jen dospělé. Většinou jsme se nehádali. Pokud byly v minulosti rozdíly v učení, které dosti často řešili naší otcové ve své horlivosti, tak jsme se snažili v naší generaci, s Boží pomocí mezi sebou, si věci vysvětlit, prosit za odpuštění a nadále sdílet své životy, obohacovat se svými důrazy, modlit se za sebe navzájem, respektovat a společně sloužit naší společnosti. Různými způsoby, protože každý jsme jiný, máme různá východiska i názory na Písmo, na život i na společnost. Samozřejmě to není tak jednoduché, ale myslím, že co v životě za něco stojí, hodně stojí, někdy je potřeba za to bojovat, nevzdávat, jít na kompromis, snažit se pochopit a naslouchat, pokořit se.

- Není problém, když jednotlivé církve mají mezi sebou různé názory. Uniformita není důkazem působení Ducha, ale působení člověka a možná i manipulace. Však to dobře znáte ze své zkušenosti. Moje zkušenost je jiná, že kde působí Boží Duch, tam je svoboda, různost darů i pohledů, kreativita, a přesto tam může být pokoj, radost a duchovní společenství mezi tak různými lidmi. Vždy jsme se snažili zdůrazňovat, že především náš Pán Ježíš Kristus je naše cesta, pravda a život. Na této úrovní se křesťané dokážou setkávat a společně žít a sloužit. Pak jsme schopni společně pomáhat a zvěstovat dobrou zprávu našim bližním a děláme to spolu.

- Myslím, že někdy naše naprosto odlišné pohledy na Písmo, jsou dány tím, že vycházíme ze svých zkušenosti, zvyků a tradice výkladů. Nedokážeme plně v kontextu, s modlitbou, ale s důkladným nasazením „exegetovat“ text, pozadí, neznáme souvislostí. Není to problém Písma, jeho text je více méně stejný po celá staletí (biblická kritika textu Bible…) Je to náš problém. Sám jsem několikrát korigoval své chápání významu Písma, měnil jsem své myšlení i výklad. Býval jsem i paličatý, ale prožil jsem i mnoho radosti, když jsem byl ochoten naslouchat a upravoval třeba i připravené kázání….

- Pochopit Písmo a věřit mu, nám pomáhá, když osobně známe autora (Ježíš Kristus), máme s ním vztah a máme ho rádi. To je ta nejlepší cesta k pochopení Bible. 

- Možná, že to moje povídání se Vám bude jevit jako šílené, povýšenecké, nebo nedůvěryhodné. Budiž mi odpuštěno. Je to moje svědectví i vyznání mého končícího života a služby v církví Ježíše Krista, mezi lidmi, ve službě pro naše bližní, pro tento svět. Nemám již důvod se povyšovat, nebo cokoliv zveličovat.

- Právě v tom mém věku si uvědomuji, že to, co jsem mohl prožít v rodině i v církví je Boží milost pro nás. On nás uschopnil, posílil a obdaroval svými dary a láskou.