Dík za dar svobody - a co s ním?

Když prožíváme nějaké důležité změny v osobním životě, nebo v rodině, hledíme nostalgicky za sebe. Pokud pochopíme minulost, je naděje, že nový úsek života bude proměněn, obnoven, naplněn jiným obsahem, poznáním a vztahy.

V kontextu některých osobních okolností, přemýšlím o daru svobody – a co sním? Jen o tři roky více, jsem prožil v totalitě, než ve svobodě.  Jako mladý člověk jsem toužil poznávat některé země. Vzhledem k okolnostem, ve kterých jsme tehdy žili, se mé touhy zdály, jako nikdy nenaplněný sen. Pracoval jsem jako elektrikář v Nové huti Klementa Gottwalda v Karviné. Jen jednou jsem požádal příslušné orgány o možnost vycestovat s kamarádem do Itálie a Řecka. Po mnoha peripetiích, potvrzeních jsme nemohli odjet. Důvod samozřejmě nikomu nesdělovali, neobtěžovali se. Nebyl mi přidělen "devizový příslib". Naděje zhlédnout kousek jiného světa se rozplynula. Byl jsem naštván na zřízení a cítil jsem, jako mnoho lidí v naši zemi bezmoc a beznaděj do budoucna. A to byla jen maličkost v porovnání s tím, co jiní lidé museli prožívat, jak necestovali nikam, protože byli zavřeni do žalářů a na mnohé důležité věci nesměli ani pomyslet. "Duch Gottwaldův" z názvu naší hutě přinášel všude své neblahé zotročující a nesmyslné zásady. Nejen v oblasti volného pohybu, vzdělávání, ale i vyjadřování a shromažďování.

     Práce ve fabrice v té době z dnešního pohledu, byla někdy fraškou. Stále něco chybělo. Nikdy nebyly k mání všechny náhradní díly. Vždy se něco objednávalo, na něco čekalo, něco nahrazovalo něčím. Ale tehdy jsme to vnímali, jako naprosto normální a běžné. Tehdy  to bývalo, jak v té jedné říkance: "Když je šití, tak nejsou niti. Když jsou nití, tak není šití." I další slogany byly velmi aktuální a opakující se: "Ať se sedí, nebo leží, dva tisíce nám náleží". Když třeba elektrikář si kupoval v obchodě žárovky, nebo pojistky, byl jaksi divný a podezřelý. 

     Navzdory všem stupidnostem totalitního režimu byli mými vedoucími lidé skvělí, na které jsem dlouho vzpomínal po mém odchodu. Jejich životní filozofií bylo, aby neškodili svým podřízeným a nahoře si to příliš nerozházeli. Všichni byli téměř spokojeni, nikdo moc nevyčníval, život běžel podle "pětiletého plánu". 

     Když jsem v roce 1991 mohl navštívit západní Berlín, a krátce na to Alpy, z hloubi duše jsem děkoval Pánu Bohu za závan svobody a naplnění mých tužeb, a to nejen v oblasti volného pohybu, ale v mnoha dalších sférách běžného života. Při vstupu naší země do "Schengenského prostoru" (21. 12. 2007), jsem se opět velmi radoval. Cestování bez hraničních kontrol je nádherným zážitkem, který již dnes ani nevnímáme. Možná jsem moc citově založen, že věci tak prožívám, ale zdá se mi, že má radost z volného pohybu byla dána množstvím drsných, stupidních zkušeností na hraničních přechodech mezi "spřátelenými zeměmi". Byl to výsměch do tváře obyčejným lidem, který nám tak často připravila vládnoucí síla.

     Dva měsíce před listopadem 89, jsem nastoupil jako kazatel v Církvi bratrské na plný úvazek. Po revoluci s mladými lidmi jsme prožívali euforii. Na náměstích jsme hráli divadlo, zpívali, rozmlouvali s posluchači a někdy nás hlídala policie. Opravdu nás chránila. I pro ní to muselo být něco. Naprostá změna priorit, nové možnosti. Od té doby opravdu začala "chránit a sloužit". Ještě nedávno před tím nás rozháněla. Nádhera. Bylo cítit vzrušení mezi lidmi, pokojnou atmosféru a očekávání, co bude dál.

    Pod vlivem politických trendů a později z osobních důvodů, jsem nedokázal naplnit mojí touhu studovat. Až v mých 45 létech jsem maturoval na gymnáziu Olgy Havlové. Když jsem o pár let později stál na pódiu na Universitě Mateja Bela v Bánské Bystrici při promoci, tak jsem v duchu zpíval písně vděčnosti za splněný sen. Ani jsem se moc nesoustředil na dění kolem. Doba těch téměř deseti studijních   let, byla pro mě jedním z nejhezčích období života. Sloužit v docela velkém sboru a přitom studovat se zdálo téměř nesmyslné, ale nakonec to mělo smysl. Stálo to za to. Moc jsem si to úsilí užíval, díky vstřícnosti mých nejbližších. 

     Jsem znepokojen, že po téměř třiceti létech svobody, část naší společnosti se propadá, jakoby do zapomenutí a hledí zpět k nějakým mlhavým "světlým zítřkům". Jakoby se ideologie, která se nám kdysi vysmívala do tváře a držela nás ve svém područí, před závorami hraničních přechodů, v několika hodinových frontách, se možná plíživě a pomalu pokouší vrátit zpět. Jejich vůdci a příznivci se znova usmívají a mnou si ruce. Posedávají pomaličku na vlivných židlích stále výš a výš a pošilhávají vpravo a vlevo, zeměpisně spíše vpravo. "Duch minulosti" se zatím jen nepatrně vznáší nad společností. Rád by se usadil. Asi by již nezavřeli hranice, ale jsou schopní ovládnout jiné oblasti našeho života, samozřejmě pomalu, nenápadně, ale jistě podle své zrádné ideologie, kterou, jak se zdá, stále milují. Její DNA je neměnná, i když její vyznavači působí slušně, kultivovaně, pro - evropsky. V krizových situacích, v osobních rozhovorech, v politických a mocenských hrátkách, DNA vypluje na povrch a zazáří jistou barvou. Jinak jednat ani nemůžou. Ono to je pro každého tvrdý „oříšek“ – zachovat si čistou mysl i svědomí, odpoutat se od své ideologie, nebýt manipulován a rozhodovat nezištně.  

     Případná nespokojenost, nevděčnost, šilhání po "jistotách totality" ve společnosti, jsou živnou půdou pro ty, kteří stále neztrácejí naději a trpělivě vyčkávají. Mohou kritizovat polistopadový vývoj, EU, vyjadřovat populistické názory, volit jakkoli a nechat se zvolit, navzdory čemukoli. Mají na to plné právo, žijí ve svobodné zemi, a to je dobře.

     Přes všechny složité hospodářské a politické problémy, naše země je svobodná, demokratická, proměněná, pěkná, rozvíjející se v mnoha oblastech. Mám jí moc rád, někdy se za ní i modlím. Rád se podílím na kultivaci a obnově lidských životů i svého. Mám naději, že jí stále více zahrne svojí péči Duch lásky, pokoje, radosti a spravedlnosti. Občas přemýšlím, jak jako křesťan, mohu více přispět k tomu, abychom byli více hrdí a vděční, že právě v této zemi můžeme žít. Jen vděčný a naplněný pokojem člověk dokáže pozvednout hlavu a zjistí, že jsou kolem lidé, kteří neměli tolik milosti, příležitostí a šancí, jako my. A tak otevře své srdce, prostředky a pokusí se pomoci, aby i oni časem mohli zvednout svojí hlavu a žít ve svobodě a pokoji. Možná, že jsme dostali tuto jedinečnou možnost žít na tomto místě v pravý čas, nejen pro sebe.

Věřím, že Bůh ochrání naší zemi před případnou novou nesvobodou. On respektuje vůli člověka a nikoho neznásilňuje. Zároveň bere vážně naše práva i touhy. Budeme - li jako národ šlapat stále více po darech svobody, které nejsou vůbec samozřejmostí, a jsou jeho vzácným darem pro národy, může nás Bůh klidně ponechat vlastnímu osudu. On stále ponechává každému z nás i celým národům svobodu volby. A to může být pro nás zároveň velmi zodpovědný úkol, nejen za naše generace, ale i za ty přicházející po nás. Nechceme, aby „po nás byla potopa“