Proč „něco mezi tím“ nevyplnit myšlenkami na smrt?

Lidská existence, jakkoliv bájemi, náboženstvím, lidskými postoji, názory, zkušenostmi, sny, touhami, chtíčem, psychologickými rozbory, definicemi a teoriemi opředená, se dá charakterizovat slovy klasika: „Je narození, pak něco mezi tím a pak smrt.“ A to ještě ale, bohužel, není jisté, že to „něco mezi tím“ opravdu bude, může to být zapříčiněno i přílišným upínáním se na konec života a hledání otázek, co je v životě jisté a co ne. A tak místo toho, aby člověk žil, hledá, co má v životě jisté. Jako obecné klišé se používá rčení, že jediné, co nás čeká jistě, je smrt. Nebyl bych v tomto ohledu tak fundamentální fatalista, čeká nás určitě i pár vteřin života před smrtí, zcela jistě máme (nebo budeme mít) každý nějakou příčinu smrti. Ač se tyto věci kolem smrti člověka točí, čekají nás a proto máme nějakou jistotu i mimo samotný akt umírání.

Ale abych se tolik nevěnoval tak smutným (nebo veselým?) věcem, jako je umírání hned na začátku, zaměřím se na samotný důvod úvah o smrti. Vše, co má svůj konec, by mělo, z hlediska lidského stylu myšlení a kupříkladu učení o jing a jang, mít někde i začátek. Logické. Kámen, člověk, lední medvěd, židle, papírový drak, vše má svůj začátek, vše někdy vznikne. Kámen z horniny a tlaku, člověk ze spermie a vajíčka, stejně jako lední medvěd, drak z papíru a špejlí. Otázka je, proč jenom člověk uvažuje o smrti? Je známo velmi málo příkladů v historii, kdy by si kámen nebo lední medvěd lámali hlavu, co s nimi bude, až zemřou. To ale není pravda o lidech. My, rasa lidská, o smrti uvažujeme nezdravě často, obvykle v situacích na psychiku náročných a vyčerpávajících. Hledáme odpovědi na otázky, které se věnují konci našich kromobyčejně kraťoučkých životů. Na toto téma je široká škála odpovědí, jednak proto, že mnoho lidí má na tuto otázku různý názor, za druhé proto, že je to skoro častěji pokládaná otázka než: „Půjčíš mi peníze?“. A tak se rekrutují lidé z řad církví, politických stran, filozofických či jiných škol, i prostých občanských mas, aby odpověděli tázajícímu se na otázku, co se děje po smrti, kam přijde, jak to tam bude vypadat.
Dostali jsme se k meritu věci: Konec existence jak lidské, tak i věcí, popisuje člověk. Jenomže, a to je legračně paradoxní záležitost, zatím se k této otázce vyjádřili jenom lidé živí. Ale jak může někdo něco dogmaticky popisovat cokoliv, aniž by to zažil (Je spojení slov zažít smrt opravdu oxymoron? Doufám, že ne, věřím ale, že ano.), nebo měl dostatek relevantních dobře ověřitelných spolehlivých informací? Kde se ale získají relevantní informace o smrti? Od vědců ještě ne, od mrtvých už ne.
K životu se vyjadřují společenské vědy, ke smrti náboženství. A zatímco si u vědeckých pokroků můžeme ověřit jejich výsledky, věřit náboženství je vskutku sázka na slepo. Co když člověk vybere špatné náboženství, jako vysvětlení smrti, a celý život věnuje přípravě na něco, co pak bude zcela jiné. Není to málo času, které je nám v životě dáno, promrháno? Málo kdo rozumný by vsadil všechny své úspory na jedno políčko rulety - řeklo by se o něm, že je blázen. Ale když někdo vsadí celý svůj životní postoj, vztahy, přístup k životním situacím na jedno políčko, které se rovná jednomu výkladu smrti, říkáme mu věřící. Smutné, jak se označení pro tu samou věc různě mění dle potřeby společnosti.
Jiná otázka je, jak velký je rozdíl mezi zánikem papírového draka, ledního medvěda a člověka. A je tam vlastně rozdíl? Nemyslím. My, homo a dvě sapiens, ho tam chceme vidět, protože nás to přece rozlišuje od věcí, my nejsme věci! Chyba. My jsme věci, které se akorát hýbou a přemýšlí dopředu o věcech nedůležitých. To je jediný rozdíl mezi námi a kamenem. Všichni zanikneme stejně nebo podobně, všichni jsme nyní složení z více části a až zanikneme, postupně se z nás stanou malé částečky bez skladu a systému. Z kamene zrnka písku, z nás hlína nebo prach, každému dle jeho libosti. Ale to si nechceme připustit. Není možné, abychom pracovali, množili se, učili se, psali nebo četli úvahy a pak zanikli, zemřeli jen tak, bez důvodu.
Je ale dobře, že lidé nechtějí připustit, že po smrti něco musí být, že má smysl život žít tak, jak společnost chce. Jinak bychom už dávno jako rasa neexistovali, samotní a neseskupení bychom nepřežili zimu, vraždili bychom se navzájem o kousky ulovené zvěře, o ohněm vytopenou jeskyni. Ukázal se další paradox: bojíme se smrti, abychom přežili.
Pro mě je nesmírně zajímavé, jak se někteří lidé se smrtí a myšlenkou na ní, vyrovnávají. Pominu-li náboženství, které odsuzuji, které ale nechci rušit, další možností, jak ventilovat myšlenky či názory na smrt je umění. Lidé v umění se angažující se dají více či méně rozdělit na ty, kteří ho tvoří a kteří ho vyhledávají (na výstavách, při koncertech, v úvahách). Chápu, že někteří lidé tvoří jenom proto, že v té dané době zaujímají módní pózu. Ti nejsou tak zvláštní jako ti, kteří svou tvorbou reagují na smrt. Zajímalo by mě, co se musí odehrávat v jejich nitrech, když místo toho, aby užívali života, který je tak nádherný, tak světlý, tak živý, píšou, kreslí, zpívají o smrti, zániku, konci bytí. Stejně tak bych rád nahlédl i do myšlenek lidí, kteří rádi čtou básně o smrti.
Zvláštní je, že tato otázka, kterou asi v danou chvíli nevyřešíme, ale stejně naši společnost zaměstnává a nutí ji vynakládat nemalé finanční (platíme filozofy) i časové prostředky, aby na otázku „co je po životě“, přišla. Společnost, a skoro každý jeden její člen, je totiž nervózní, že nemůže nahlédnout do něčeho, co je pro její život doslova smrtelným ohrožením.
Přirovnal jsem smrt ke konci bytí. Nevím, do jaké míry je to správně použitý termín, o tom ale více či méně mluvím ve třetím odstavci. Pokud bych měl vyjádřit svou teorii o smrti, potřeboval bych definovat termín ničeho. Ale zatím nedokážu ani to, natož abych se věnoval konci bytí, potažmo počátku nebytí. Páni filozofové, kněží, populisté nebo politici by mi jistě rádi a skoro zadarmo dali mnoho možností na výběr. Já si ale myslím, že by si měl každý vytvořit svůj názor, osobní postoj ke smrti, která ho, jak jsem v úvodu napsal, zcela jistě čeká, pokud potřebuje. Pokud názor na smrt nepotřebuje, budiž mu přáno! Nemyslím si, že je to lehkomyslnost, naopak: je to zodpovědné využití času a napnutí myšlenek směrem k čemukoliv jinému. Třeba k životu.