Václav Hrabě a Blues o vzpomínání

Včera večer jsem přelétl pohledem svou knihovnu, jak to občas dělávám, když se nacházím v sentimentálním rozpoložení. Hledám nějakou zapomenutou knihu..něco, co jsem četl, když mi bylo sedmnáct. A zrovna včera večer jsme se znovu na několik desítek minut vrátil k jednomu z našich největších básníků mladé generace.

Spadl jsem ze skály porostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe...

Život Václav Hraběte se v životopisech omezuje často jen na prostou dataci narození (13.6.1940), maturity (1957), absolvování pedagogické fakulty (1963) a smrti (5.3.1965). Jako kdyby již jen samotná délka textu měla napovědět, že popisovaný život trval jen velmi krátce.

Přitom již jen výčet různých pracovních pozic, které Hrabě musel přijmout poté, co odmítl umístěnku na školu mimo Prahu, nabízí spoustu zajímavých témat ke zpracování. Dosti komplikovaný vztah se ženou Olgou, která v době Hrabětovy smrti žila s jiným mužem ve stejném bytě jako básník, přímo vybízí ke vznesení mnoha otázek.

Tramvaj plná myší a vykrmených citů
a já fakt nevím kdy jede poslední vlak
do Hammeln   zrovna tak jako nevím
jak se řekne "Budu tě čekat" v minulém čase

V současné době lze na pultech knihkupectví zakoupit dvě knihy, nesoucí autorovo jméno - sbírka poezie Blues (Labyrint, Praha 1999) a povídka Horečka (Labyrint, Praha 1999). Úryvky textů v tomto článku pocházejí právě z těchto dvou knih. Jejich obsah spatřil světlo světa až po básníkově smrti. Nejprve absence oficiálních sbírek a po jejich vydání (v letech 1969, 1977) vlivem nízkého nákladu, bylo Hrabětovo dílo masově opisováno a vznikaly tak mnohé soukromé sbírky. Díky těmto opisům se mohl například i Vladimír Mišík seznámit s autorovými texty.

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou 

Může to být již 8 let, kdy jsem pod lampičkou dočítal poslední stránky Horečky a byl si vědom toho, že i bolest ze ztracené lásky, prožitá či způsobená, může mít v sobě cosi vznešeného. Něco tak způsobně jednoduchého, kdy jsem se až zastyděl, vědouc, že toho sám nejsem schopen.

"Já tě mám ráda a ty mě nechceš, protože mě nemáš rád. Máš rád zpěvačku a ta tě nechce, protože jinak bys byl teď s ní a ne se mnou. A ona možná blázní za někým jiným, kdo kašle zase na ni... Je to podobné, jako když jsi říkal, jak je těžké poznat, kdy končí noc a kdy začíná ráno. To je ono! Noc stíhá ráno, ráno se honí za odpolednem a na ty vzadu se nečeká... Na, vem si už ten svetr, děkuju."

Kolikrát jsem při čtení Hrabětových básní měl pocit, že milujeme stejnou ženu. Stejněkrát jsem zajisté měl tušení, že mistři světa v konvencích, interpreti zaručených pravd, zastánci hierarchizace morálky podle stáří a postavení..že všichni tito lidé přežili staletí, aniž by jakkoliv změnili tvář.

Václav Hrabě se stavěl do opozice k aroganci moci ve všech jejích formách. Opovrhoval "dospěláckým" světem jistot, ale jinak než ostatní. Lépe řečeno, oprostil se od pubertálního vnímání světa a vnukl každé své kritice nezbytný nadhled, který je ve vztahu ke stáří autora i naší republiky nevídaný.

..znovu denně dva rumy pro Pánaboha
aby to dobře dopadlo a každodenně
strach že se dá k abstinentům..

Vzhledem k době, ve které žil, mne napadá taková kacířská myšlenka. Možná ta brzká smrt uchránila Václava Hraběte před mašinérií doby. Zemřel mlád, ale neposkvrněn. Vzpomněl jsem si na báseň Jana Zábrany o Allenu Ginsbergovi, s kterým se Václav Hrabě setkal několik dnů před svou smrtí v únoru 1965. Kruh se uzavírá..

Když čtu Ginsberga,
nemyslím na Ameriku,
ale na to,
jak jsme korektní, rozumní, ryzí,
jak nás předělali na nás,

na to, že každý život
má své teď a tady
a že to,
co nás ve dvaceti obešlo,
nemá ve třiceti smysl,
neboť i nenaplněno
se už proměnilo
v tehdy a tam...

                          Jan Zábrana

O Hrabětově smrti je toho napsáno dost a stejně tolik je otázek. Již se nikdy nedozvíme, zda plyn unikal ze sporáku omylem.

Jsou to téměř tři roky, co jsem procházel nevelký hřbitov v Lochovicích na Berounsku a hledal Hrabětův hrob. Našel jsem ho v jihozápadní části - u zdi - pod železniční trati. Ani nevím proč mne tehdy napadlo, že paní Zdena Mašínová navštěvovala domnělý hrob plukovníka Josefa Mašína u zdi, na hřbitově v Ďáblicích..ale to sem asi nepatří.

Tenkrát jsem byl čerstvě opuštěn dlouholetou přítelkyní a mne nenapadlo nic lepšího, než hledat smíření ve společnosti mrtvého. A tak to bylo vždy. Během svého dospívání jsem se k panu Hraběti často obracel a našel u něj tolikrát takové ty skryté odpovědi..odpovědi na otázky, které kolikrát ještě ani nebyly vysloveny.

A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat

Dnes jsem dospěl k závěru, že Václavu Hraběti něco dlužím. Je to "Básník mého srdce" - tak se jmenovala jedna z mých slohových prací. Nevím, nakolik je v mých silách, získat nové Hrabětovy čtenáře. Přesto by se jeho jméno mělo občas zopakovat, abychom si mohli říct, že i přes pozdní uzavření plynového kohoutku byl zachráněn alespoň básníkův odkaz.

A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít

Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc