Blobber na blogu

Když jsem včera procházel chodbami Národní knihovny, v nichž čas leží pohozený na kusech papíru, míjel jsem expozici, věnovanou nenáviděnému blobu a zneuznanému panu Kaplickému. Mezi všemi těmi knihami, lidmi a tím pohozeným časem visí obrazy knihovny v té podobě, jak je architekt prezentoval mnoho měsíců zpátky. Chodívám zde často, ale dnes poprvé jsem cítil místo vzteku smutek. Nejen nad knihovnou, nejen nad navždy ztraceným životem, ale i nad námi.

Vlastně to začalo již ráno, kdy se kamarádka zeptala, jestli víme, že zemřel Jan Kaplický. "Počkej, snad se mu narodila dcera, ne?" Snažil jsem se uvést věci na pravou míru a v duchu jsem začal mít strach o Václava Havla..mohla se přeřeknout. Její nepřeřeknutí rozpoutalo krátkou a již několikrát přehranou diskuzi na téma Letná, chrchel, ostuda..která se pozvolna stočila jinam, až nakonec zmizela za horizontem smrtí a nemocí.

Kolem poledního jsem se pak vydal ke knihovně, schválně jsem změnil trasu a kráčel po nábřeží směrem ke Karlovu mostu. Představoval jsem si to zohyzděné panorama, o kterém se měsíce psalo a debatovalo v diskuzních kroužcích tak neodborných, že i já jsem se mohl přidat. Ale knihovna se ne a ne vyjevit. Možná jsem měl špatný výhled. Možná jsem jen nevěděl jak na to, ale jen o pár set metrů napravo od míst, kde kdysi svítilo kýčovité srdce, přecházela po obzoru rozervaná pražská duše.

Těžko říct, co nás vedlo tenkrát k chování tak ostudnému, že ani omluva, ani pár milionů nemohlo napravit tu obrovskou křivdu na člověku, jehož jediným cílem bylo nám něco dát. Kolikrát jseště budeme muset projít oním stejným martyriem trapnosti, než se naučíme chovat úctu k člověku?

Základním handicapem Jana Kaplického byl jeho úspěch, trocha elegantní arogance a dlouhodobý život mimo "Křižovatku Evropy." Takhle se na Čecha nesmí, to vadí a popuzuje. Nejvíce k urážkám, zesměšňování a nakonec k zatracení. A je úplně jedno, zdali jsme to udělali my sami nebo námi zvolené orgány či jen ti kolem nás..o nás bez nás - tak to většině národa vždy vyhovovalo a jen se naoko dělalo, že ne.

Když jsem pak procházel tou chodbou ze studovny směrem k záchodům a všude kolem mne poletovaly bloby, tak jsem se rozhodl, že napíšu krátký blog tak, jako to učinila spousta bloggerů den přede mnou. Ne o Janu Kaplickém, ne o smrti. Ne o někom, koho mám rád a koho dobře znám..ani ne o své podpoře pohřbené vizi nové Národní knihovny. Jen a pouze o člověku, který přišel s nějakou hodnotou a my ho, cupujíce mu tu jeho hodnotou v rukách, zbaběle odmítli.