Zeď nářků

Ta nejznámější stojí v Izraeli. Denně k ní chodí stovky lidí. Ta nejneznámější je v Praze 9 na Černém Mostě. Nechodí k ní nikdo. Ale měl by...

Zei náoku z Eerného Mostu.Martin Faltýn

Tahle neznámá zeď je totiž také nářkem. Ba, přímo zoufalým nářkem. Výkřikem, který mlčky stojí. Ale nemůže k ní nikdo. Nesmí u ní nikdo postát, bít se hlavou o ni a plačky vyvolávat své nářky.
„Elói, Elói, lama ni zabahtani..!“ 

Já vím, že takhle to u pravé Zdi nářků neprobíhá. 

Ale u té „naší“ by mohlo. Ta zeď totiž sama o sobě naříká. Naříká nad tím, že ji pomalovali. A naříká nad tím, JAK ji pomalovali. 

Každý kdo má jen trochu smysl pro věci, ví, že po zdech se zkrátka malovat nemá. Možná tak ještě po chodníku, na dětský den – hezky křídou, aby to hezky spláchnul nejbližší déšť. Ale malovat po zdi? 

Co je na tom za hrdinství, obrnit se několikero (zpravidla navíc ukradenými) spreji a plýtvat na ně jedovatou barvu v nejhrůznějších odstínech. A vydávat to za umění. A protože bulvár a senzacechtivost nezná morálku, ještě tito pochybení oslavenci dojdou uznání a zvětšení v podobě avantgardních video snímků. Pokud to samotní „hrdinové“ nevyvěsí na video stránkách.

Copak je smyslem života tento pochybený pseudo-neo-vandalismus?
Proč nenapadne třeba policii vyvěsit podobným způsobem video ze zatýkání a výslechů a soudních přelíčení těchhle hrdinů? Proč nechává ukolébávat jejich následovníky falešným pozlátkem hrdinné beztrestnosti? Nebo je naše policie opravdu tak nedovtipná či dokonce neumí běhat? 

A tak je tu zmalovaná zeď. Někdy nepostrádá jistého půvabu a oslnivé koloritní disharmonie. Ovšem, každý kdo má jen trochu estetického cítění se otřese. Řvavé barvy, neskutečné kompozice, většinou agresivního charakteru včetně písma. Disharmonie nevkusu připomínající spíše vrakoviště aut po hromadné havárii. Občas některý výjev nudli táhnoucí se z nosu, rozervanou pneumatiku; servané šaty – skřek, řev, hnus! Pokřivené tvary, figury i charaktery.
Opravdová estetická harmonie přírody se krčí někde v koutku a propadá se hanbou, že vůbec existuje. Hieronymus Bosch vyznívá v porovnání s tím jako ubohý patlal. Jenže on věděl co zachycuje: maloval hříchy lidstva. A proto i v tomto případě je jeho obraz estetický. Má svůj tvůrčí záměr, sdělení. Poselství. Poselství minulosti svým současníkům i budoucnosti. 

Ne tak neesteticky zmalovaná zeď. Proto se z ní stává svého druhu zeď nářků. 

Jak jsem ale řekl, nikdo se k ní nedostane a možná je to dobře. Díky bdělosti Dopravního podniku je tahle zeď na něco jako parkoviště (oni to tuším nazývají „přístaviště“) pro autobusy chystající se nabrat kaštany, pardon cestující, a vyrazit směrem k dálavám. 

Ne každá zeď je zkrátka zdí vhodnou pro naše nářky. Třeba jen proto, že je nedostupná, třeba jen proto, že křičí sama od sebe a za nás...