Tři týdny dovolené. Byl jsem ale něco jako delegát, tlumočník, opatrovník atd. Začali jsme v v Thajsku a následně jsme se přesunuli do Malajsie. Tady mne čekal jeden z mých letošních vrcholových „sportovních“ výkonů.
Nadešel den Velkého výletu v Kuala Lumpur.
Přesněji na jeho severní destinaci – jeskytě Batu Caves. Zde naleznete základní informace česky. – Místo jsme navštívili těsně po hinduistickém „Svátku bolesti“. Ten je v samotné Indii zakázán. A nedivím se tomu. Pokud vás zajímají detaily, zde máte několik let starý, ale stále aktuální článek na iDnes.
Pro mne toto místo má jiný symbolický význam.
Navštívil jsem je prvně při své první cestě do Malajsie. A od té doby jsem je navštívil ještě několikrát.
Batu Caves, Malajsie, 2004
V čem to bylo tentokrát jiné?
Vždycky to je jiné!
Jak ve vstupním areálu, tak i v samotných jeskyních neustále probíhají práce. Je velmi těžké, odhadnout, co zrovna uvidíte, když vystoupáte oněch 272 schodů. Při mé první návštěvě byla socha boha Murugan zakryta pro restaurování. Nyní např. byly uzavřeny dvě třetiny jeskynních prostor kvůli probíhající rekonstrukci.
Protože jak se místo změnilo o proti první fotografii, se můžete podívat.
Podotknu, že STEJNÝ je jenom ten klobouk, který jsem si v r. 2004 koupil a který je od té doby mým průvodcem po většině zahraničních cest.
Nenechal jsem se odradit tím, že jsme tam byli jako skupina. Fotografoval jsem, jak jsem chtěl. Šlo mi hlavně o to, že jsem tato místa po rekonstrukci a navíc po festivalu, ještě neviděl. A už dávno mne nebaví poslouchat řeči typu: “Nech toho focení a pohni!“ Tím pádem se naše čtveřice rozdělila s tím, že dva známí s mým přítelem půjdou sami a sejdeme se nahoře.
Marná sláva – nahoru člověk musí. Celých 272 schodů si musíte poctivě vyšlapat. Optimistům přidám informaci, že snad do 3 let by měla být nahoru i sedačka.
Cestou potkáte vychované opičky. Vychované v tom smyslu, že fotoaparát ani kabelku vám neukradnou, ale jakmile držíte jídlo – ruku by vám utrhly. Nicméně agresivní nejsou a to je hlavní.
Přiznám se, že jsem to šel nahoru s několika zastávkami. Samozřejmě, nejsem zvyklý. Schody navíc nejsou „jednotné“ – nějaký výrazný výškový standard nezachovávají. A do třetice: bylo mimořádné horko. Navíc jsem je nedobře snášel, protože bylo menší vlhko než obvykle. A co hůř: zapomněl jsem si, pitomec, vzít s sebou z hotelu nebo aspoň dole koupit vodu k pití.
Kdo si myslí, že si po vystoupání po schodech oddychne nahoře, je na omylu. Je tu ještě několikero schodů, plošin a pak: završeno je to opět dalším schodištěm do dalších prostor. Nicméně, tady vidíte, co vás čeká dál.
A tak jsem si celý ten prostor prošel, domnívaje se, že známí už tady jsou. Mimo jiné jsem se připletl i k hinduistickému obřadu (absolutně se tom nevyznám). Ale pro „pomazání“ jsem raději nešel. Nepatřím mezi ty, co se musejí všude vecpat a spíš naopak respektuji místní zvyky a náležitosti, včetně těch náboženských – aniž bych se nechal já sám do čehokoli dolačit.
A pak už tedy zbývalo jen vystoupat nahoru do dalších jeskyní. Toto je protipohled z onoho druhého schodiště, směrem k východu z jeskyní.
Přiznám se, že další jeskyně byly pro mne zklamáním. Byla otevřena jen jedna centrální část. A v ostatních probíhaly úpravy.
Až teprve tady jsme se potkali všichni. A zase, zatímco jsem fotil, dotyční zmizeli. Potkali jsme se až dole u východu a u suvenýrů. Bylo se na co dívat a strávili jsme tam hezkou chvilku. Známí tam koupili hlavně pohledy, které chtěli poslat domů. (Toto já řeším už dávno tím, že posílám svá vlastní vybraná foto prostřednictvím české aplikace.)
Tou dobou už jsem měl pěkně vyprahlo a tak mne potěšilo, že známí měli dostatek vody. I když, za ta léta u filmu, mám tělo vytrénované tak, že musí držet, dokud není „pauza“. Nicméně, podceňovat potřebu tělesných tekutin v takových vedrech se nevyplácí.
No a pak už jsme sešli schody dolů...
...a nahlédli do do chrámu černého Buddhy.
Celkově je celý areál bohatě hinduisticky zdobený, občas se zajímavým smyslem pro detail. A ve všech těch detailech se asi vyzná jen opravdový hinduista.
Nakonec jsme si dali oběd, kterému dominovala místní specialita.
Ten den zdaleka ještě neskončil. Absolvovali jsme rodinné návštěvy. Známí nejprve s námi, aby pak vyrazili večer po nákupech. V domku, kde původně přítel bydlel jsme všichni navštívili jeho nyní již zcela slepého bratra (rodinná nemoc). A večeři jsme měli jen my dva s mým a přítelovým malajským synovcem a jeho rodinou.
Cestou z večeře se mi pak podařily jedny z nejhezčích večerních fotografií, jaké jsem kdy v Kuala Lumpur udělal.
A co nás čekalo dál?
Přítel se známými vyráželi bratrovým autem na sever Malajsie, na návštěvu dalších příbuzných. Onen bratr nás vozil už vloni, takže jsem věděl, že je vše OK a nemusím se strachovat. Já sám jsem nejel především z toho důvodu, že cestování v autě, kde se i přespávalo, nebylo na tak dlouhou dobu pro mne vhodné.
A tak mi nastalo volno. Jak jsem je využil? Na to už mi odpověděl další den.
Pohled z hotelového okna našeho pokoje v 21. patře.
Všechna foto: autor
P.S.: Ještě dodám, že nepíšu cestopis ani obrazovou publikaci. Z fotografií i zážitků a postřehů uveřejňuji pouze to, co považuji za přijatelné zveřejnit. Rozhodně se tady nedočtete o mých faux-pas (a tentokrát jsem se žádných opravdu nedopustil) a nebo nějakých pornografických zážitcích. – Neboli, co je z mého pohledu určeno čtenářům, o tom rozhoduji jen já sám.
