Thajsko a Malajsko - tři týdny ve střehu 6

Třítýdenní dovolená nebyla pro mne. Věděl jsem do čeho jdu, že budu spíše něco jako delegát, tlumočník, opatrovník atd. A realita, jako vždy, předčila moje očekávání. Měl jsem co dělat, abych si té exotiky taky trochu užil.

Moje „uživání“ si funkce delegáta opět začalo v den našeho přeletu z Thajska do Malajsie. Opět se projevilo, že naši známí jsou technikou nepolíbení a v podstatě mají chytré mobily jen na telefonování a focení.

Aby ta „šikovnost“ nebyla jenom na nich, vzpomnám si jak jsme se před řadou let smáli našemu čínskému známému, takto původem z Malajsie, žijícímu několik let v Čechách. Měl tehdy iPhone 4 a byl na něj patřičně hrdý. V té době se trochu učil česky. A tak jsme se s ním občas česky bavili – což samozřejmě vedlo ke komickcým situacím. Jednou došlo i k tomu, že se nás zeptal: „A co to slovo znamená?“ „Máš přeci v iPhone překladač, tak ho použij,“ vysmáli jsme se mu. Jen velmi neochotně to udělal. Nachytali jsme ho i jindy „v neznalosti“. Pochopili jsme, že iPhone měl jen jako frajeřinku, ale používat ho skoro neuměl.

Také tady naši známí ty telefony měli asi spíš na prestiž. Překvapil jsem je, když jsem jim řekl ať si nainstalují čtení pdf souborů: což bylo důležité pro check in letenek na přepážce. Zírali na mne, asi jako kdybych po nich chtěl, aby sestrojili kosmickou raketu. Nakonec instalaci udělali smojí pomocí. Ovšem, z neznalosti Androidu, jsem jim nainstaloval čtečku, díky které museli být on line, pokud ji chtěli použít. Což ještě víc zvěšilo moji nedůvěru k Androidu, kde je zřejmě dostupný všelijaký balast. – A důvod instalace? Pro vstup do Malasjie jsme museli mít všichni registraci ve státní aplikaci – takže její instalace a registrace byla „radost“. Pro mne.

No a pak už bylo nutné být jen „formálně“ ve střehu, kdyby naši známí měli nějakou tu komplikaci při odbavování, na pasovém apod. Přiznám se, že jsem k tomu nestydatě a nekompromisně pro nás všechny čtyři využíval to, že můj přítel je poloslepý. Na to všichni „slyší“ a posílali nás bez front do speciálních prostor k odbavením (většinou do bussiness třídy). Na druhou stranu, někdy ta ohleduplnost byla až dojemná.

Zvládli jsme tímto stylem oba lety: z Krabi do Bangkoku a z Bangkoku do Kuala Lumpur. A dokonce i přejezd do hotelu a registraci.

Hotel Ibis se mně osobně líbil. Jsem poměrně nenáročný hotelový host a tady se nabízelo vše potřebné. Bufet u recepce, snídaňová restaurace i lepší restaurace na střeše. Zde byla i sauna a jako bonus: střešní bazén.

Co nás uchvátilo jako první, byl však výhled z našeho pokoje. Jak večer při příjezdu, tak druhý den ráno.

A protože i zde probíhala oslava čínského Nového roku, byl i hotel příslušně vyzdoben. Paradoxně: oslavuej se v rúpzných číástech v trochu jiném termínu a tak oslava s námi putovala z Bangkogu do Krabi a až do Kuala Lumpur, až do posledního dne našeho odjezdu. Tady v hotelu nás přivítala hned pestrobarevná dekorace i posezení.

Druhý den, po příjezdu a po snídani, naše první společné kroky směřovaly do Petronas Towers. Hotel jsme si vybrali právě proto, že byl nedaleko nich.

A jak to vypadá uvnitř? Tuším ze z pohledu fotografie v levé je obchdní centrum. Račte se podívat.

V levé věži je jsou jednak prostory společnosti Petronas a jednak dvě vyhlídkové plošiny. A kvůli nim jsme sem právě přišli. Tedy naši dva známí. My s přítelem jsme zde u byli několikrát, naposledy v r. 2019. Jeden z mnoha tehdejších pohledů:

Vstupenky jsme koupili už v Praze (račte si počíst zde – zhruba v polovině blogu). A měli jsme časovku – takže jsem po příchodu tlačil na naše známé, aby nepodléhali svodům obchodního centra (a zde jsou opravdu jen ty nejšpičkovější značky od oblečení, přes parfumetii až třeba po hodinky). Ono je důležité totiž také nalézt vchod do prostor ke vstupenkám a k výtahům.

Což se podařilo po menším bloudění, protože se jde od hlavního vchodu do podzemí, po docela zastrčených jezdících schodech. A hned to bylo zajímavé v tom směru, že nás jakých organizátor-ostraha začal organizovat do fronty. Říkal jsem mu, že už máme z internetu kódy na vstupenky, ale on trval na tom, že si musíme vstupenky zakoupit na pokladně. A pokud vstupenky nebudou, že máme smůlu... A mlel dál a dál. Ve finále mi vytvořil docela slušný stres.

Zakousl jsem se ve frontě, protože jsem měl maně v povědomí, že kód směníme za vstupenky. A skutečně tomu tak bylo. Tedy pro ony dva známé. My s přítelem jsme koupené neměli a volné nebyly. Nevadilo nám to. – Zato jsem si přál, aby se mi dostal do rukou onen ostrahový mládeneček – kypělo to ve mně vzteky, že jsem měl chuť ho roztrhnout jako hada. – Skutečně jsme ho při odchodu potkali. Zklidnil jsem krev, ale i tak jsem ho div nechytil pod krkem, když jsem si ho k sobě „předvoval“ a důrazně jsem ho sprdnul, jak že to s těmi vstupenkami přes internet je. Byl jsem ovšem tak navztekaný, že jsem jeho reakci ani moc nesledoval.

Myslím, že i naši dva známí docela zírali, kde se to ve mně vzalo.

S přítelem jsme měli něco přes hodinu a tak jsme ji využili k jednak občerstvení, jednak k tomu, že jsem se KONEČNĚ dal ostříhat. Jak vidíte na foto, již to bylo zapotřebí.

Tím jsem si ovšem trochu zavařil. Potíž byla v tom, najít takové holičství, kde by dělali jal vlasy tak vousy. Vlasová úprava byla bez problémů. Ale ani v jednom ze dvou míst vousy nedělali. Nakonec nám někdo poradil, ať najdeme barbershop. Což byla docela výprava, ale nakonec se to podařilo.

Vstoupil jsem dovntř v očekávání věcí příštích. Byl jsem přijat na úrovni, jako vážený host. Což mne potěšilo. Došlo mi, že tady v podstatě v britském „holičství“ to bude zajímavé. Recepční mne přijala a když jsme se domluvili, posléze si mne vyzvedl mladý muž neurčitého arabského původu. Byl jsem usazen, byla mi nabídnuta voda k osvěžení... domluvili jsme se, co chci a „holič“ začal. Upřímně, bylo v tím víced show než střihání. Neustále mi jezdil kolem hlavy jedním či dvěma strojky, měnil planšetu na délku střihu... Nakonec se zeptal, zda chci vousy zastřihnout do ráfku, což jsem poděkoval, že nikoli – protože tento „barber střih“ mi k srdci nepřirostl. Nutnio podotnou, že „holič“ sám i všichni kolegové kolem ráfek měli a byli všichni upraveni nasprosto stejně. Klasika.

„Ráfek“ mi pak byl odečten z celkové ceny střihání, něco kolem 600 Kč. To byla na běžné malajské finanční poměry luxusní cena. A tady posuďte výsledek.

Pak jsme se sešli s našimi známými a po obědě jsme se vydali zpět do hotelu. Kolem všech těch výškových budov, které to místo obklopují.

A až teprve na zpáteční cestě jsem zjistil, že i ony Petronas Towers jsou pohodlně vidět sova pár metrů od našeho hotelu.

Nás ovšem následující den čekal velký výlet v Kuala Lumpur, který mi dal pořádně zabrat. Fyzicky i psychicky.

Všechna foto: autor