Thajsko a Malajsko - tři týdny ve střehu 8

Tři týdny dovolené. Z Thajska a do Malajsie. A k tomu na krku 3 lidi. Z nich je jeden nevidomý a dva neznalí. Co víc si v tu chvíli člověk může přát než malý oddych i sám pro sebe? To když se dotyční vydají na cestu.

Byl to plánovaný výlet. Byl jsem rád, po zkušenostech z loňska, že se ho nemusím účastnit. Přítel projevil přání navštívit své sourozence mimo Kuala Lumpur – s tím, že se možná potkají naposledy. Nedivil jsem se mu. Je mu 51 a je nejmladší z dvanácti dětí. A rodina se, jak to tak bývá, rozletěla po celé zemi.

Minule to byla navštěva jedné části příbuzných a tentokrát byli na řadě další.

George Town

George Town – ve zdejším hotelu začal Rudyard Kypling psát „Knihu džunglí“.

Toto jsou historická foto z roku 2004, kdy jsem Malajsii (nejen po příbuzných) procestoval opravdu křížem krážem – tedy Malajský poloostrov. Územní celky na Borneo jsem navštívil až po hezkých pár let později. Ale tady jde o tu severní cestu.

Takže přítel se svým bratrem jeli navšívit sourozence a příbuzné na severu Malajsie. Naši dva spolucestující čeští známí se k cestě připojili. Já nikoli. Už jsem tam byl. Ne, že bych nejel třeba znovu, ale odrazovalo mne to poměrně únavné cestování a nutný pobyt tu či tam. Tím pádem, protože jsem už tamější pamětihodnosti viděl, také auto přítelova bratra nebylo nafukovací – zkrátka využil jsem toho času k vlastnímu odpočinku v Kuala Lumpur.

Jsem rád, že se tam přítel mohl podívat. Známí také nelitovali i když s jejich „zájmy“ to bylo trochu složité. Nejvíce to pobavilo přítelova bratra. Ten si prošel docela tvrdou školou života, rodinné i životní štěstí si musel vydobít a od života zasloužit. Plně jsem proto vždycky chápal a obdivoval jeho osobní závazky. Na druhou stranu, získal nad věcmi neskutečný optimistický nadhled i humor, který mi byl vždycky blízký.

Proto jsem docela chápal i jeho zážitek s našimi známými. Snažil se jim ukázat chrámy na severu, záchrannou přírodní rezervaci... Tvářili se zdvořile unyle a otrávenost ani moc neskrývali. Ožili pouze v okamžiku, kdy došlo návštěvu obchodního centra. „To jsem měl vědět!“ zasmál se onen bratr: „Mohli jsme si ušetřit spoustu času a jejich otrávených obličejů.“

Abyste měli aspoň trochu představu, zde jsou fotografie z r. 2004.

Obchodní centrum slouží často i jako centrum kulturních akcí.

Kel Lok SI Temple, Pulau

Motýlí farma v Kuala Lumpur.

Nebudu se sám dělat lepší nežli jsem. Ta obchodní centra miluji také; ovšem na druhou stranu mám rád rovněž i ony chrámy a přírodní rezervace.

V okamžiku, kdy jsem tak zvaně osiřel, jsem začal plnit svoje „úkoly“. – Přiznám se, že nejsem zrovna odpočinkový typ. A tak hned první den jsem věnoval řešení drobného problému: potřeboval jsem novou krytku na hodiny Apple Watch.

A protože jsem přesně před rokem tu krytku koupil v jenom obchodním centru, rozhodl jsem se, že se tam letos vydám také. I když sám. Vloni jsme tam byli ve čtyřech – takže to bude trochu nostalgie.

Nuže – letos jako před rokem: obchodní centrum Mid Valey.

Tuším, že i po tom roce se pyšní titulem největší obchodní centrum. A bylo to znát i na mé „fyzičce“. Je to jako vždy. Zpočátku radostně šmejdíte, ke konci už jen obcházíte to nejnutnější a prcháte.

V Mid Valey mne potešila jedna věc: našel jsem skoro všechna místa, kde jsme byli vloni.

Splnil jsem si z loňska jeden zdejší dluh. A sice návštěvu Feng Shui obchodu. Vloni jsem se do něj nedostal, protože zde bylo plno kvůli oslavám čínského Nového roku. Tady se můžete (znovu, kdo jste neviděli) podívat na loňské video.

Moje letošní kroky vedly rovnou do tohoto obchodu. Ze zvědavosti a také s úmyslem si něco koupit „feng šui“, když už tam jdu.

Nerad prozrazuji pointu dopředu, ale nekoupil jsem skoro nic. Když jsem vešel, málemi mi vypadly oči z důlků. Hádejte proč. Byl to jeden z nejdražších obchodů, co jsem kdy s podobným sortimentem viděl! A to už měli na některé zboží slevy!

Prozradím vám, že tady funguje typická čínská obchodnická vyčůranost. Nespatřujte v tom nic rasistického apod. Ale Číňané jsou jednak nesmírně pověrčiví, jednak se naučili být tvrdými obchodníky. A protože oslava Nového roku si v Číně žádá své – napálili tady ceny strašlivým způsobem. Prostě, z prestiže to musíte mít, protože jsou oslavy. – A tady? Tisícové i desetitisícové částky v kombinaci oslav s prestižností obchodu i obchodního centra.

No, byli jsme tam asi čtyři-pět lidí za tu půhodinu, co jsem se tam motal. Ani jsem se při těch cenách nedivil. A v řadě případů jsem raději chodil s rukama i taškou přes rameno pěkně u těla. Shodit něco z těch předražených figutek vyřezaných třeba z křišťálu, růžence, aventurinu nebo obsidiánu, by se mi rozhodně nevyplatilo.

Však také prakticky u všeho bylo napsáno:

„Broken means sold.“

Neboli, co rozbijete, musíte zaplatit, jako byste si to koupili. Zda vám to i pak úhledně zabalí a dají do zakoupené luxusní tašky, jsem pochopitelně nezjišťoval.

A co jsem tedy nakonec koupil? Kočičky pro štěstí. Byly ve slevě (100Kč/ks), byly poslední dvě.

Tím jsem úkol z minula splnil a přikoupil k tomu „zlatou“ nugetu ve formě čínského klobouku – viz foto níže. Rovněž „novoroční“ dekorace.

Abych si příliš nefandil, jak jsem úspěšný a jak si člověk umí přidělat starosti, rozhodl jsem se našemu známému koupit speciální hrnek s grafikou Malajsie. Prodává je známý kávový řetězec. Tyto hrnky od nich známe i u nás, ovšem s emblénem Prahy. Ptal jsem se snad v každé kavárně řetězce, kterou jsem potkal. Záhy jsem pochopil, že zrovna tento hnek je vysoce žádaným artiklem... Jak to s ním dopadlo, na to si počkejte do příště.

Následně jsem šel dál obchodním centrem. Nešel jsem záměrně po stopách z minula. Po dvou však ano. Tou první bylo kuřecí občerstvení fastfood A&W. Nejenom, že tady dávají řádné porce. Řádně zde čepují také tzv. root beer. A přiznám se bez mučení, že mi chutná.

O jídle nemluvě.

Neptejte se mne ve finále, co všechno je v obchodním centru Mid Valey k vidění. Udělal jsem tady jednu zajímavou zkušenost: potřeboval jsem nabíjecí kabel. Tak jsem se ponořil do malajského hypermarketu Mr. D.I.Y. Plus. Postával jsem tu několik minut – zdálo se mi to drahé. Ovšem, když jsem pak vyrazil do značkovějších obchodů o patra výše – valil jsem nad cenami za kabely oči.

Kabel jsem nakonec koupil jinde. Následovalo hledání toho hlavního: kiosku pro krycí sklíčko na hodinky. Prošel jsem co jsem mohl, tak zvaně jsem šel ve svých stopách z loňska. Neznačkové elektro, prodej zmzliny... a já nevím co dál.

Z neznalosti a ze zvědavosti jsem zabrousil do japonského obchodu Donki. Zde bylo veškeré zboží dle principu „vše zabaleno předem“.

Jak vidíte, zbrousil jsem kde co. Dokonce jsem si koupil i v kapslových automatech dvě kapsle s kocourem Doraemon. Dodnes jsou neotevřené. Jen tak. Koupil jsem si v neznačkovém elektro kabel a malý přenosný reproduktor.

Sklíčko na hodinky jsem však nekoupil. Ten kiosk jsem prostě nenalezl.

Až... až druhý den ve specializovaném, několikapatrovém obchodním domě jsem sklíčko koupil. Ale to tom až příště. Žádný spěch, mám přeci volno.

Všechna foto i video: autor