Thajsko a Malajsko - tři týdny ve střehu 5

Pobyt v Thajsku, na Krabi byl v ani ne polovině, když jsme se vydali na „šílený výlet“. Po jízdě na kajaku (ze které jsem se vyvlekl) a ananasové farmě, nás čekala jízda na slonu. V mém případě ovšem... posuďte sami!

Už když jsme přijeli na tzv. farmu a naši dva známí projevovali bezbřehé nadšení, začal jsem se v duchu litoval stylem: „Proč já se musím nechat vždycky ke všemu ukecat“.

Farmou bych to místo na první pohled zrovna nenazýval – spíše turistický sloní „hypodrom“. Trasa byla naplánovaná – sloni při své vysoké inteligenci chodili automaticky a dokonce i bez průvodce. Ten tam byl samozřejmě hlavně, aby dbal o vaši bezpečnost, udělal vám fotografie. (A aby dostal baškiš, pochopitelně.)

Když jsem přijeli, byl zrovna čas na sloní sprchu. A tak než skončila a než se to celé připravilo, tak nám hodili obchodnickou frázi: „Jděte nakrmit slony, abyste se s nimi seznámili.“ Samozřejmě to byl byznys; nu, pro někoho zážitek.

No, ale pak došlo na to hlavní, o čem náš známý snil – svézt se na slonu. Stálo nás to každého 150 bathů, neboli zruba 100Kč. – Přišli jsme na jakýsi můstek, spíše ve výši tak jednoho patra. K němu drezér přivedl svého slona s nosítky a postupně jsme do nich nasedli. Celkem jsme „spotřebovali“ tři slony.

My mohutnější chlapi jsme dostali každý svého slona, třetí slon byl pro podstatně podvživenější dvojici. Známý tedy odjel na svém splněnému snu a došla řada na mne. A jak to probíhalo, máte na následujícím videu:

Upřesním, že se sesmekl popruh a sedačka se se mnou trochu zvrátila zpět. Instinktivně jsem jsem se nehýbal, jen jsem se držel. Slon pochopil, že není něco v pořádku a zastavil se. Jeho drezér pak na něj volal, aby se slon vrátil... až jsem nakonec bezpečně vystoupil. Laskavě mi nabízeli opakování. Poděkoval jsem, že už znovu nejedu. Raději jsem stál na zemi pevnýma nohama.

Dodnes mi hlavou táhnou dvě věci. Za prvé, že raději nedomýšlet, co všechno se mohlo stát, kdyby ta nosítka spadla. – Za druhé, mrzí mne, že jsem podlehl tlaku spěchu při odjezdu. Jak jsem byl zmatený, tak jsem si nenechal zavolat drezéra, abych mu poděkoval za včasný zásah a samozřejmě ho odměnil nějakou bankovkou navíc. – Třeba se to ještě podaří.

Se slonem jsem si ale nakonec „užil“. Když jsem se začal jakž takž vzpamatovávat – dostal jsem, stejně jako ostaní později, misku s krájeným ovocem – začal jsem se rozhlížet trochu po tom místě. Kromě stolů tady byly i tři malé stánky – jednak na pochutiny a jednak na suvenýry. A měli tam i vystavené rukodělné, krásně vyvedné slony. Takže jsem si slona vybral a hned jsem poprosil, aby mi ho odložili stranou, než přijede přítel, aby mi dal na něj peníze, protože já jsem platil vždy jen bezhotovostně a hotovost jsem neměl.

Slon (vejde se do dlaně) měl natolik úspěch i u mých známých, že si ho později rovněž koupili – v prodejně suvenýrů, kde jsme bydleli. Ovšem, měli ho za 200 bathů, zatímco já jenom za 100 bathů. Za to leknutí jsem to bral jako prémii.

Pomiňme různé aktivistické poznámky o týrání slonů a tak. Viděl jsem asi víc, než všichni aktivisté dohromady. Nikoli týrání, ale důsledky. V pořádku to asi nebylo, ale objektivně vzato: řečmi se člověk nenají, natožpak slon.
(A odpustím si jízlivé poznámky.)

Byl jsem rád, že máme ještě tři dny, abych si po tom zážitku trochu zklidnil nervy. Ovšem, osazenstvo se namlsalo a tak jsme hned druhý den podnikli další výlet. Tentokrát do hlavního města, rovněž jménem Krabi, jako celý region. A jeli jsme soukromým vozidlem známého naší paní domácí. Nelitovali jsme.

Já jsem si na tom výletu užíval hlavně přírodní scenérie, protože už dávno vím, že nic nedostávám od života zadarmo. Nemýlil jsem se.

Na internetu jsme našli, že bychom se mohli podívat do místního obchodního centra. Z praktických důvodů. Známý a já jsme se rozhodli, že se dáme ostříhat. A tady holič určitě bude!

Nuže, nebyl. Byl to především jeden velký butik a konfekce – před obchodním domem, i uvnitř.

A protože byl zrovna Valentýn, po obchodním domě se pohybovaly dvě sličné promotérky s bonbony. Neustále jsme na sebe naráželi. Nakonec jsme na jejich přání pořídili společné foto, aby měly čím se pochlubit vedení. Koneckonců, Evropany tam nepotkávaly každý den. Takže jsem rovněž požádal o foto, přičemž jsem je rovnou upozornil, že to určitě dám na blog. Nikomu to nevadilo, ba právě naopak, jak jistě chápete.

V obchodním centru holič nebyl, ale poslali nás za roh. V prvním, luxusním holičství se kroutili všelijak a nakonec jsme se dohodli, že přijdu asi za hodinu a půl a uvidí se. Známý se nechal raději ostřihat v obyčejném holičství o 20m dál, kde nikdo nebyl. Jelikož jsem měl moje střihání vedle za domluvené, tak jsem to nechal být.

Vrátili jsme se do obchodního centra. A já jsem o hodinu později vyrazil do luxusního holičství. Nu, dopadlo to tak, že na mne nedošlo. Někdo už měl domluvenou hodinu a skutečně přišel... zkrátka, popřál jsem dotyčnému hezký den a poděkoval a odešel. Nevím proč mne nenapadlo, jít do toho vedlejšího holičství.

Namísto toho jsem se vrátil do obchodního centra a cestou pořídil pár fotografií.

A nakonec – doslova přes ulici jsem vyfotil i chrám Wat Kaew Korawararam.

Nastal čas, kdy se blížil náš odjezd a my jsme měli smluveno, že se sejdeme před občerstvením, kde jsme se před tím fotili s promotérkami. Protože dotyční pobíhali neustále sem a tam, moudře jsem usoudil, že nebudu stát a čekat. Přímo na proti bylo občerstvení se zmrlinovými poháry. Když už čekat, tak proč ne příjemně?

Musím dodat, že občerstvení bylo hlavně o jahodách, které jsou tady pochopitelně exotickým ovocem. Mlsal jsem a čekal. A nic. A nikdo nikde, až jeden z oněch známých náhle prošel ZVENKU dovnitř.

„Kde jste?“ zavolal jsem na něj.

„No, sedíme venku.“

Z jeho odpovědi jsem se chytil za hlavu. Že jsme se domluvili, že se sejdeme PŘED oním občerstvení, ty dva známé nechávalo naprosto lhostejným. To bych na ně mohl čekat klidně do zavírací doby.

Inu, nasedli jsme do domluveného auta a vyrazili směr náš hotýlek. Večeře byla jen příjemným zklidněním po onom dni. A opět jsem dopadl tak, že jakmile jsem přečetl a popřekládal ostatním nabidku, už tu byla číšnice. A tak jsem si opět dal špagety carbonara.

Abych to všechno viděl občas i v optimističtějších barvách, osud mne odměnil malou hříčkou. Já jsem se v oné hodině před ne-návštěvou holičství toulal nezávisle na ostatních po obchodním centru (aby mne nikdo neotravoval slovy „jé, co je támhleto ke koupi“). Tím padem jsem „prošmejdil“ i nespodnější nákupní postory a našel jsem tam: Fortuna kolo! – Směnil jsem drobné – a výsledek máte na videu. (Údajně prý bylo stejné použito v nějakém Jamesi Bondovi.)

S mírnou nadějí v srdci i mysli jsem se tedy připravoval na přesun do Malajsie, do Kuala Lumpur. Ovšemže, také vstříc dalším dobrodružstvím i s těmi dvěma.

Všechna foto: autor
Foto známých i promotérek: s jejich svolením