Blogeři mají jednu výhodu: nemusí jim na čtenářích záležet. Tím bych mohl skončit. Ale opak je pravdou. Proč píší spisovatelé? Proč hrají herci? malují malíři, atd.? Víte to?
Každý, kdo se pohybuje v médiích na tzv. tvůrčí vlně, má zpravidla velmi dobrý důvod, proč tvoří.
1. Ano, v prvé řadě jde o velkou dávku exhibicionismu.
Touha psát, hrát - nejen divadlo, ale i na hudební nástroj - jamile přeroste určitou mez, stane se prostě hnacím motorem.
"To ve vás sedí, jako v koze," řekl mi kdysi legendární trampský redaktor, spisovatel a písničkář Miki Ryvola, když jsem mu představoval jeden svůj projekt. Měl pravdu, I když projekt pravého, tedy výlučně trampského filmu spadl pod stůl, stejně jako mnoho jinách projektů - ve víru Sametové revoluce. Sedělo to ve mně a dodnes mne tak trochu mrzí, že na tenhle film nedošlo.
Od té doby jsem si ale na toto jeho úsloví rád vzpomenul.
I v momentě, kdy jsem se rozhodoval, zda vstoupit na půdu blogerskou.
U mne ovšem nejde o nějaký exhibicionismus v pravém slova smyslu. Nepíši pro to, abych měl vysokou čtenost, karmu, abych byl slavný apod. - nevyhledávám líbivá témata.
Píši z poněkud jiného důvodu.
2. Potřeba tvořit.
Tento pojem je tomu asi nejbližší. Odjakživa mne bavilo psát.
První román jsem rozepsal v 11 letech, když mi rodiče darovali k vánocům psací stroj. Román zůstal nedopsán. Ale psací stroj jsem pak pilně využíval k dalšímu psaní. Scénky a povídky, později fejetony a články do časopisů (o filmování, o cestě do USA)... až došlo nakonec i na ty filmové scénáře.Tady jsem ovšem po první zkušenosti přesedlal od r. 1993 na PC. Psát a přepisovat filmový scénář na psacím stroji - to bylo něco jako řehole. (Ne nadarmo se říkalo, že scénář se píše... ehm... prdelí.)
Blogy jsem začal psát bezprostředně v době, kdy jsem byl 2 měsíce nezaměstnaný, byť s již podepsanou smlouvou do nového zaměstnání. To abych se intelektuálně zabavil (už po prvním týdnu jsem "lezl po zdi" nudou) a abych komunikoval s vnějším světem - s lidmi, tedy se čtenáři - a neuzavíral se do sebe.
A toho se držím dodnes.
Na rozdíl od grafomanů, kterým je jedno o čem. pro koho a kolik toho napíší, to nepřeháním.
Za pravověrného spisovatele se rovněž ovšem nepovažuji. Nejsem "těhotný myšlenkou", že musím napsat román na téma .... neb bez něho by lidstvo nemohlo existovat.
I když román rozepsaný mám, vlastně je skoro před dopsáním, tak 2 - 3 kapitoly chybí, tak se nechci do ničeho nutit a cenu Magnesia Litera či některou jinou, za něj neočekávám.
I když mne to psaní baví. Když chci já.
A potěší mne, kdy mi někdo napíše a pochválí mne, stejně tak jako mne naštve pravý opak - protože takových nechválivých příspěvků, aby vás někam posunuly, pomohly vám - těch je málo. Byť v kritice se dá najít leccos zajímavého: ať už k zamyšlení nad sebou samým nebo vám to otevře prostor pro jiné názorové téma. Pokud vám ovšem pisatel, diskutujíící nenapíše pouze snůšku urážek a invektiv. Říci o někom, že je neschopný idiot, zaprodaný tomu či onomu názoru či politikovi - to dotyčnému autorovi asi moc nepomůže. Maximálně si autor pomyslí, že idiot je onen přispívajcí kritizující.
"Pořád si kreslí, pořád si zpívá..." to jsou ty další projevy neustálého pudu, který je v tom kterém člověku usazen, inu "jako v koze".
3. Povinnost tvořit
Tu mají všichni ti, kteří se rozhodli se dát na umělckou či mediální dráhu profesionálně.
Ti mají určitý pracovní úvazek nebo naopak obíhají své známé ve spřátelených redakcích, výtvarných salonech, uměleckých a festivalových agenturách... no a hledají jak si vydělat peníze na chléb svůj vezdejší.
Mají to svým způsobem nejhorší.
Zatímco "exhibicionisté" mohou na své čtenáře, posluchače, diváky zvysoka kašlat, "potřební" si mohou o svých čtenářích. atd., myslet, že jsou idioti, tak "povinní" své "atd." sledovat musejí - pokud tedy nemají tak silné kramfleky v redakcích apod., že mohou na názorovou diskusi rovněž zvysoka...
Jak je to tedy? Číst reakce nebo nečíst? Regovat?
K tomuto zamyšlení mne vedl blog Lukáše Chotta, kde se ve finále ptá: "Mám se bát výhrůžek a nepsat?" Jistě, není investigativní novinář, jako nebohý Kučiak. Ale i bloger se dostává do střetu s okolním světem... a mnozí odšedší ze zdejších blogerů by jistě mohli o tom hovořit. Jiné dobré rady se panu Chottovi dostalo od blogera Martina Brauna, v diskusi. Ten prostě na emaily od čtenářů nereaguje. Nezajímají jej a vesměs se domnívá, že mu píší jen trollové. - Asi ví sám, proč vlastně píše a co tím psaním sleduje. Skoro by člověk řekl, že zatímco pan Chotta si dělá starost kvůli jednomu výhrůžnému emailu a hledá svoji názorovou cestu, pan Braun vlastně píše proto, aby naštval co nejvíc trollů. Taky důvod proč psát. (Dělám si legraci, samozřejmě.)
Pravý důvod samozřejmě znají oba pánové jen oni sami.
. . .
Já osobně se domnívám, že píšící autor si má přečíst, co mu ostatní napíší. Je v tom i kousek úcty k ůsilí těch druhých napsat mi i třeba, že jsem vůl. Reagovat můžu, ale nemusím. Stejně tak povětšinou (nikoli vždy) nereaguji na reakce v mých diskusních příspěvcích napříč médii (a není za tím strach, že by jiný názor - ne tedy invektiva - mohl rozrušt nějakou moji nepevnou názorovu strukturu - tím opravdu "netrpím").
Stejně jak si myslím, že i zpěvák, malíř, herec... atd. by se měli zaobírat ohlasy na svoji tvorbu.
Samozřejmě se to nedá stihnout všechno; JISTĚ je mezi tím spousta balastu.
Otázka tedy zní - proč píšete, hrajete, zpíváte, malujete, atd.
A pak máte i odpověď, zda číst a nebo nečíst, co vám píší ostatní, protože vám na nich prostě (ne) záleží.
