Thajsko a Malajsko - tři týdny ve střehu 2

Třítýdenní cesta do Thajska a Malajsie mi dala tentokrát opravdu zabrat. Působil jsem spíše jako doprovod a delegát, než jako účastník dovolené. Osudu zkrátka člověk neunikne.

Inu, vzal jsem na sebe tentokrát celou přípravu cesty 7. – 26. února t.r.

Letenky, hotely, případná víze či zdravotní a jiná potvrzení. Tím jsem na příklad zjistil, že od 1. ledna začala v Malajsii povinnosti registrace on-line. Takže instalace aplikací, vyplňování... samozřejmě kontrola pasů atd. Člověk musel být pořád ve střehu.

Plán jsme měli báječný:

• 7. 2. odlet z Prahy
• 8.–11. 2. Bangkokg
• 11.-17.2. Krabi
• 17.-26.2. Kuala Lumpur a jiná místa Malajsie

Plán jsme dodrželi, ale přiznám se, že někdy jsem skřípal zuby, aby to vyšlo.

Je pravdou, že na mně ležela nemalá odpovědnost za všechny. Tedy za mne, mého přítele a dvojici známých. Ty, protože jsou upovídaní, jsem v letadle vždy prozíravě umisťoval několik řad v letadle od nás.

Pánové „zabodovali“ v Praze tím, že dodrželi mnou předepsané vytištěné rezervace. To jsem ovšem netušil, co vše ještě předvedou.

Kdo cestujete letadlem na tzv. dálkové lety, víte že po dobu letu vám sedadla nabízejí zábavu. Tedy především filmy. Mohli jste si vybrat třeba Hollywood nebo Bollywood.

Kdo znáte moje předchozí cestovatelské blogy víte, že při těchto cestách svým způsobem trpím. Na filmy se dívám jen zřídka a vybírám si. Zatímco výhled z křesla mi umožňuje, bohužel, vidět i to,co sledují někteří spolucestující. Dialogy ani hudbu slyšet nemusím, abych si udělal o daním snímku rámcový obrázek. Většinu té produkce nechci vidět ani koutkem oka.

Druhou „zájmovou činností“ je jídlo. Osobně zastávám názor, že je komponováno pokud možno co nejvíc tak, aby si cestující zkazili žaludek.

Podchlazený salát, stejně tak jakýsi dezert: puding nebo ovoce, je to jedno – teplotu to má stejnou kolem 6-10.C (aspoň takový dojem to na vás dělá). Následuje pokus o rozehřátou housku. A výběr ze dvou jídel, ze kterých se zpravidla na vás to jedno – už nedostane. Přiznám se, že se mi občas žaludek svíjí už jen při pohledu na ten „naložený“ tác.

Následuje umění nemožného. Pohybujete rukama jak animátor loutkových filmů při animaci figurek. To abyste ruce i všechny prsty umně dostali tam kam patří – a jídlo nejprve na lžíci nebo vidličku a pak do úst. Jde o to, abyste tedy vše správně otevřeli, nabrali a nepobryndali se.

Při tomto stolování jsem neomylně za šaška. Pod bradu si totiž nacpu velký ubousek od příboru (patří spíše na kolena). Je to bezpečný prostředek, jak uchránit svůj oděv před pobryndáním.

Co nezvládnu sám, zpravidla obstará stewardující personál. Před několika lety, cestou do Tokia, na mne letuška chrstla kelímek mangového džusu. Tentokrát to byla nějaká abstinentka, protože úslužně nalila pivo do kelímku tak šikovně, že vypěnilo – na moje kalhoty.

Měl jsem co dělat, abych nevypěnil já, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu předstírat, že mne to pobavilo. Proč si kazit náladu: jí i sobě.

A pak už jsme jen sbirali první dojmy z Thajska. Napřed pasové (v životě bych nevěřil, jak dokážou dva dospělí chlapi – tedy ti naši známí – zabordelit obyčejný pas) a potom taxíkové. Zjistili jsme, že bydlíme notný kus od letiště. A já jsem si jen cestou říkal, kdeže jsou ty slavné thajské chrámy, když cestou do hotelu vidím z Bangkoku jen moderní velkoměsto.

Při příjezdu k našemu hotelu jsem pak podle internetových map poznával nejbližší okolí i přímo naši ulici. Věřte mi, nechtěl jsem nic riskovat a toto jsem si dopředu pečlivě nastudoval.

Po celé té více než 15 hodinové cestě jsme ale byli tak unaveni, že jsme z taxíku šli rovnou do hotelu a spát. Krásy velkoměsta i naší ulice Khaosan Road jsme si nechali až na večer.

A tady máte první dojem, přímo před hotelovou pasáží.

Musím přiznat, že pro nás to bylo pěkně barvotiskové – doslova jsme kulili oči. A někdy i nosy, protože aromatické pokuřování tady bylo na běžícím pásu. Z cannabis si nikdo hlavu nedělal. Ostatně, na okraji pasáže vedoucí k hotelové recepci byl přímo obchůdek. Projít kolem bylo v některých okamžicích až o zdraví a všem nám to doslova smrdělo.

A pak už jsme se procházeli ulicí a nestačili zírat. Restaurace, kiosky s jídlem i pojízdní prodavači s pochutinami... improvizované stánky se zbožím... nikdo se tu nehádal, nezáviděl si, spokojeni byli všichni – protože všichni si vydělali.

Občas jsme viděli docela kuriozity. Nicméně, ani barbecue z krokodýlka ani smaženého škorpiónka nebo velkého sklípkana na špejli jsme neochutnali. (Ostatně až PO vyfocení jsem zjistil, že se to fotit „nesmí“ a tak o to foto nepřijdete.)

Vytipovávali jsme si kam půjdeme druhý den na jídlo (teď nás ještě zmáhala únava) a každý pro sebe plánoval jaké asi suvenýry nebo oblečení si koupí.

Zkrátka, ponořili jsme do víru zábavy i drobných ochutnávek hlavně onoho pouličního jídla. Vyhýbali jsme se prodejním otravům, např. s provázky na ruku „na zakázku“. Ochutnali jsme šťávu z cukrové třtiny – docela prostě v kelímku s ledem. Dopřáli jsme si kelímek plný ovoce. Naopak jsme vypustili červenou bedýnku plnou alkoholu a pokukovali po nudlích nebo po roti chanai: vaječné omeletě připravované přímo před vámi.

Inu, nakonec jsme byli spíše zmoženi, než unaveni a byli jsme rádi, když nás uvítal náš pokoj v thajském stylu.

Usnuli jsme, jako když nás do vody hodí. Ani nám nijak výrazně nevadilo, že až do čtyř do rána každý kout celé té zhruba 500m dlouhé ulice hučel a duněl nějakou hudbou.