Trocha pohledu na psychologické podvědomí migrace

Vždycky jsem se obdivoval těm, kteří dokázali žít v jiné zemi, než se narodili. Je tu ale malý háček. Tito lidé chtěli. Nikoli museli. A je rozdíl v tom jak se migrující a emigrující chovají v nové zemi.

I na koleji jsem behem studii coby migrant mel svuj mikro-svet - reprodukce starych rytin Prahy.

Migranti jsou skupinou lidí či jednotlivých osob přesunuvších se z jedné země, či kultury, do jiné. Česká Wikipedie uvádí tuto definici: "Migrace je stěhování členů skupiny z jedné populace do druhé."

Osobně bych se přimlouval za sloveso v dokonavém vidu, než nedokonavém.

Příčiny migrace bývají různé.

Migranti za prací jsou asi tou největší skupinou; souběžně s tím jsou to rodinní migranti - zejména z komunit, kde jsou stále silné kmenové, rodové a rodinné vazby.

Do nedávna média ráda uveřejňovala větičku, že Češi se neradi stěhují za prací.

Celkově to někteří jedinci klasifikují takto.

• Migranti
• Emigranti
• Imigranti
• Exulanti
• Deportovaní
• Uprchlíci

Chcete-li pojem migranti ještě dále rozšířit, můžete mezi migranty zahrnout i lidi cestující za vzděláním do jiných zemí, tedy studující všeho druhu a věku. A můžete sem, konec konců, zahrnout i turisty navštěvující tu kterou zemi za poznáním, za rekreací, za kulturními, sportovními, kulinárními, sexuálními a jinými zážitky.

Z celkového počtu migrantů asi největší skupinou, která je nejvíce novou společností sledována, jsou emigranti. Podstata pojmu emigranti je spíše v morálně-etické rovině migrace a tedy v jejích příčinách, nežli v (i když nezanedbatelném!) důsledku.

Pokud se týká emigrantů, my v Čechách i jiných postsocialistických zemích máme v živé paměti stále ještě emigranty politické. Je třeba to více rozvádět? Snad jen tolik, že někteří emigrovali, jiní byli emigrováni. A někteří tím, tedy coby uprchlíci, zachraňovali holou existenci, ať již fyzickou nebo duševní či dokonce duchovní...

Nejčastěji jsou emigranti jdoucí za lepším životem. Jejich nejsilnější složkou jsou emigranti ekonomičtí, nicméně našly by se i jiné důvody - třeba ty kulturologické, ideologické a podobně.

Tolik tedy obecně, alespoň v tom hlavním nástinu. 

Rád bych k této problematice dodal pro lepší porozumění pár svých osobních zkušeností a postřehů. Takový trochu pohled do psychologie podvědomí migranta, nikoli emigranta. Dovolím si pro tento účel rozlišit, že za migranta považuji toho, kdo plánuje, může a chce se, na rozdíl od emigranta, vrátit do své původní populace. A mé osobní zušenosti a postřehy jsou tím důvodem, proč píši tento blog a vyjadřuji se tak k tématu, které je v tuto chvíli opět v ohnisku mediálního zájmu.

Sám jsem totiž byl svého času několikrát takovým migrantem - nejprve studentským, pak coby turista, ale i pracovně. Promítnu-li si zpětně tyto okamžiky, vyznačovaly se především jedním aspektem. 

Nikoli snahou asimilovat se, nýbrž snahou vytvořit si svůj mikro-svět, mikro-svět svého vlastního rodného "Česka". Tento pud byl tím silnější, na čím delší dobu jsem se vzdaloval ze své rodné země. A i když jsem byl někde jen kratince coby turista - vždy to bylo spíše srovnávání s tím "u nás doma".
A co je na tom nejzajímavější, jednalo se o podvědomý pud - nikoli nějakou programově-cílevědomou akci.

Vím třeba, že jsem často po skončení vyučování prohlašoval, že jdu "domů". Čeští spolužáci hned udiveně reagovali: "Ty odjíždíš domů? Že jsi nic neříkal..." A já jsem hned dovysvětloval: "Ale ne - jdu domů, na kolej. Přeci tam bydlíme, ne? Pro mne je to v tuto chvíli domov. Byť jsem v cizině."

O to větší potřebu "československosti" jsme během studií měli celkově. Byla to vlastně komunitní vzájemnost. A - což je druhý důležitý aspekt - tato vzájemnost byla tím silnější, čím se nás sešlo víc. Na pokoji, na koleji, při nějaké společenské události na velvyslanectví... což je další zajímavý případ migrujících lidí - ti pochopitelně také nepřišli do dané země s cílem se zde usadit, ale tráví zde část svého života a přitom se neodpoutávají od své vlasti.

Obdobně tomu jsou ti, kteří do Čech přicházejí dlouhodobě jako specialisté - např. z USA - a žijí zde.  

Je ještě třetí aspekt migrace, který je vlastně emigrací. Jsou lidé, kteří se cílevědomě rozhodnou se již do své vlasti nevrátit. Jsou jistým způsobem vykořeněni. Ale neasimilují se. Možná jejich děti a určitě jejich vnuci. Ale oni sami - ne.

Vezměte si takovou osobnost, jako je Milan Kundera. Myslíte si, že tím, že odešel z Čech, přestal zde mít své kořeny? Že se náhle stal Francouzem a žije tradicemi a kulturou Francie jako rodilý Francouz? Že se bytostně asimiloval? A to i ve své tvorbě? Nemusím ale chodit až tak daleko. Vidím to zcela jednoznačně i na příkladu mého známého z Malajsie, odkud z rodinných důvodů cílevědomě odešel. Prakticky navždy. A tak žije zde a snaží se zde žít v souladu s našimi zákony. Nikoli však naší kulturou. Na druhou stranu si ale nevytváří u sebe doma "malou Malajsii" i když jisté kulturní návyky si sebou nese. Netrpí však potřebou, znát Staré pověsti české, Prodanou nevěstu nebo dokonce Švejka, abych jmenoval přinejmenším tyto tradiční ikony češství. Nehodlá se stát asimilovavším se, naturalizovaným Čechem.

Tyto aspekty jsou těžkou ránou všem, kteří volají po tzv. asimilaci všech migrantů bez rozdílu. Vždy migrantům totiž šlo především o to, přežít či žít podle svého. Nikoli podle "jejich".

Lze to vyjádřit celé ale mnohem "poetičtěji" a pochopitelněji. Když se jednou jistého amerického režiséra maďarského původu ptali: "Jsi tady už tolik desítek let, máš americké občanství, a stále se ti přitom stýská po rodném Maďarsku, jako bys tady nežil a netvořil; proč?" Na to odpověděl tento hollywoodský tvůrce: "Víš, to je tím, že já jsem tady nehrál s klukama kuličky."

Fotomontáž, zdroje: http://weblog.kulicky.com 
http://sorry.vse.cz/~xkecm01/showpic.php?pic=zemekoule.jpg&action=show8