Co už by dnes neprošlo

V běhu všedních dní se zamýšlíte nad nejrůznějšími věcmi. Někdy vás něco zaskočí, ani netušíte. Tentokrát to začalo nenápadně a jako vždy: mojí zvídavostí.

Asi jako dnešní mládež, coby senior ovšem, propadl jsem videím, označovaným jako „shorts“. Hloubku v tom nehledejte. Také zde v žádném případě neplatí pravidlo, že „krátký formát je jen pro mistry“. I když tady hledejte spíše šťastnou náhodu, když se to povede. V lepším případě - přirozený talent.

V oněch zhruba 30 sekudách se dá zachytit a zobrazit opravdu hodě. A dnes už ta videa mohou být i delší. Co bych to ale kategorizoval - rád to ponechám někomu jako téma na dizertační práci.

V podstatě jde zčásti o předváděni se, chlubení se, pak také třeba o prezentaci ať už vážnou nebo škodolibou. No a zčásti to je o rozdávání mouder všeho druhu a nebo jde o otevřenou reklamu.

Mezi všemi nejrůznějšími videi - užitečnými, třeba jako o záchraně nějakého zvířátka, i prostě mezi pitomostmi, občas proskočí historická videa.

Objeví se najednou nějaký ten hit z 50.-70. let. Je černobílý, někdy rozmazaný… výjimečně i barevný. Občas poznáte známou písničku. No, známou… Sami víte, jak to u nás kdysi bývalo. Český text na zahraniční melodii zpíval Karel Gott, Waldemar Matuška, Helena Vondráčková… nebo Yveta Simonová a Milan Chladil.

Každopádně vám najednou v uších zní nějaký známý hit. A vy zíráte, jak je to vlastně staré. To jste mnohdy nebyli na světě ještě ani vy.

V této kategorii jsou pak ještě takové momenty, jako třeba ukázky z televizních show. A protože jsou to živá show, jste svědky bezprostředních momentů. A to je někdy to nejhezčí nebo nejzajímavější.

Tak na příklad Lainie Kazan zpívá duet s Martinem Deanem. Ale protože on je pěkný provokatér, milá Lainie tu písničku spíše prochechtá, než aby zpívala… až do rozmazání očních stínů.

Pak jste svědkem show umělců, do kterých byste to neřekli. Zatímco Angela Lansbury v „To je vražda napsala“ působí poněkud tajuplně a upjatě, pak v živé show nejenže zpívá a tančí. Ale troufne si i na velké hity. Třeba na Hello Dolly, která na Brodwayi patřila Carol Channing.

A nebo zíráte jak Goldie Hwan a Liz Mineli vystřihly „All That Jazz“. Tanečně i pěvecky. A vy se nemůžete ubránit dojmu, že ta Liz to uměla přeci jen o třídu líp než Goldie.

Jste svědky vůbec unikátních dob minulých a je vám jasné jediné: tehdejší umělci skutečně museli něco umět zahrát a zazpívat i zatančit. Nějaká ta stafáž v seriálech typu Ulice, Ordinace nebo krimi - to by bylo tehdy žalostně málo.

A někdy jste svědky něčeho zcela unikátního. A sice toho, jak je důležité umět při živých show reagovat. Tedy, reagovat nejen pohotově, ale umět z nečekané situace vytvořit zážitek pro všechny.

V oněch „zlatých časech“ také existoval televizní pořad Carol Burnett - Carol Burnett Show. Padlo mi oko na video, kdy se náhle během show zdvihne v publiku ruku mladíček a prohlásí (volně přeloženo):

„Můj děda z Kanady si myslí, že jste nejkrásnější herečka a nejvíc sexy na světě.“

„Tak tvůj děda si to mysli?“ kontruje Carol. „No proč ne, sakra.“

„Mohl bych vás políbit, aby můj děda žárlil?“

Nato Carol jen pokyne prstíkem, ve smyslu pojď sem.

„Jak se jmenuješ? Kolik ti je?“

„Jmenuji se Todd. Je mi čtrnáct.“

„Tak to bys tady neměl být, ale je to OK,“ pronese Carol.

Co vám budu povídat. Carol mladíka mateřsky přivine… Todd neví kudy kam. Nu, nakonec i na ten „polibek“ dojde. Todd dostane na tvář z každé strany letmou pusu a celý omámený jde ze scény zpátky do hlediště. A Carol také neví, napůl smíchy, co a jak.

Kdo můžete, podívejte se na video.

Odkaz na video-instagram.

Inu, poslal jsem to mé známé do USA. Má smysl pro humor, ale i pro poetiku starých časů. Jeji reakce nenechala na sebe dlouho čekat:

„That’s a sweet moment from the past that would never happen today. Sad we’ve lost that but of innocence.“

„To je sladký okamžik z minulosti, který by se dnes nikdy nestal. Škoda, že jsme ztratili tu nevinnost.“

A já jen dodám: dovedete si představit, co by se strhlo, kdyby dnes proběhlo něco takového?