Thajsko a Malajsko - tři týdny ve střehu 3

Přiznám se, že teprve nyní jsem jakž takž získal odstup od třítýdenní cesty do Thajska a Malajsie, kde jsem působil spíše jako doprovod a delegát, než jako účastník dovolené. Osudu zkrátka člověk neunikne.

V Bangkoku jsme byli jen pár ní a tudíž naše celkové turistické možnosti byly omezené. I tak to stálo za to.

V prvé řadě jsme zjistili, že tady se – na rozdíl od nás – nevstává brzo. Snídaně se tedy konala v jediném otevřeném podniku – ve fastfoodu. Ten nejenže fungoval non stop, ale dokonce byl průchodem spojen se schodištěm do našeho hotelu. V průchodu poněkud ne zrovna vábně vonělo a jistě to nebylo jen kvůli blízkým záchodkům a canabis obchůdku. Bylo zde i jakési garážování a tak ta směsice aromat byla všelijaká, jen ne fastfoodová.

Dokonce jsme byli přítomni ranním přípravám na oslavu čínského nového roku.

Hlavním bod dnešního programu jsem naplánoval už doma. Návštěvu chrámu „Wat Chana Songkhram Ratchaworamahawihan“. V podstatě za rohem Khaosan Road, kde jsme bydleli.

Je to buddhistický chrám, jehož hlavním cílem je vyučovat buddhismus děti a mládež. Jednu takovou lekci jsem viděl na vlastní oči - tedy začátek. Nechtěl jsem pochopitelně vyrušovat.

Než vyučování začalo, došlo k trochu zábavné situaci. Kousek stranou “učebny“ (altánu) byl stůl a na něm byly vyloženy různé předměty, včetně oranžového buddhistického roucha. Samozřejmě mne to lákalo. O kus vedle seděl mnich:

„Co stojí ten sarong?“ zeptal jsem se a potěžkával hutný kus látky.

„Kolik dáte,“ zněla odpověď. „Je to jen na vás.“

Přiznám se, že mne ta odpověď zaskočila. Skoro jsem se až, nevím proč, zastyděl. Potěžkával jsem roucho a zvažoval. Peníze nebyl problém... Nakonec jsem se však rozhodl roucho nekoupit. Důvod byl jediný. O pár dní později nás čekal vnitrostátní let a váha zavazadel byla o 10 kg nižší než u mezinárodní přepravy.

Pak jsme učinili několik drobných nákupů. Já jsem si vyhlédl jeden obchůdek, kde prodávali šály. Když jste jich koupili deset, dostali jste jednu navíc zdarma. Tomu s mojí povahou nešlo odolat. Prohlásil jsem předem, že z Bangkoku dostanou naši známí povinně všichni pouze šátek a nic jiného. Nakonec zbyl i jeden pro mne a používám jej ve svých vlozích, které jsem začal dělat.

S jídlem jsme neustále zažívali drobná překvapení...

Na příklad po obědě jsme se rozhodli dát si drink v baru nejvyhlášenějšího podniku Rocco.

Barman se nás nevěřícně dvakrát ptal, zda chceme skutečně kyblíkové koktejly. Pak se rozhodl, že jsme blázni, když si dáváme v podstatě večerní kyblíkový koktejl brzy po poledni. A tady vidíte, co nám přistálo na stole.

Já jsem to navíc vylepšil tím, že jsem si dal „Mai Tai“ s tequilou, kterou navíc nepiju a nesnášim ji stejně jako vodku. Dobře mi tak!

Z jiných nápojů mne nejvíc zaujalo, že známá nápojová firma vyprodukovala speciální edici k čínskému novému roku.

Pohodlně jsme se toulali po okolí a rozhlíželi se po jídle, nákupech i zajímavostech.

Když nastala večeře, bylo už všude plno. Nakonec jsme měli víc štěstí než rozumu a „uspěli“ jsme ve vyhlášené restauraci, které kromě jídla dominovala produkce „dýdžeje“. Bylo to přiměřeně pálivé i exotické.

Komplikace při objednávání nastala pouze v tom, že jeden z našich známých nejí vajíčka a druhý jí pouze maso bez kosti. Nu, nějak jsme to zvládli, ale jídlo se od toho okamžiku stalo pro mne noční můrou po zbytek cesty. A to především proto, že bylo docela těžké popřekládat jídelní lístky všem třem: tedy v prvé řadě pochopitelně poloslepému příteli. A pak dvěma známým. Ti si osvojili poněkud nevybíravý zvyk. Listovali jídelním lístkem a když jsem byl v nejlepším předčítání nabídky pro přítele, ozvalo se: „A co je tohleto?“ – Servírka přišla netrpělivě v okamžiku když už všichni měli vybráno kromě mne a tak jsem po celou dobu zájezdu vždy píchl prsten na nějaké obrazově přijatelné jídlo a modlil se, aby mi to nespálilo jazyk.

A jak jsme se toulali večerním městem, tak mi i v hlavně zněl jeden virální hit. Tedy část písničky. A tady je oficiální originál.

Následující den, prakticky poslední, jsme absolvovali výletní jízdu turistickým autobusem HopOn HopOff. – Sice jsme měli přes internet jízdní řád, ale já jsem honil celou naši partu, abychom na nedaleké zastávce za dvěma rohy byli aspoň o půl hodiny dřív. Měli jsme kliku. Autobus zrovna nabíral cestující a my jsme mohli předložit na internetu zakoupené mobilní jízdenky.

Upřímně? Moc nás ten výlet nenadchl.

Za prvé, pršelo.

Za druhé, v Bangkoku tento autobus nemá dobře rozmístěné zastávky – všechny významné památky jsou tak trochu stranou.

Za třetí, trasa vede občas místy, kde je beznadějně ucpaná doprava. A podle mne je autobus rád, když udělá jedno kolo ne za hodinu, ale minimálně za dvě.

Díky tomu jsem si nedělal iluze, že bychom si dali ještě jedno kolo a nahnal jsem při nejbližší zastávce naši partu na oběd do obchodního centra na oběd.

Tady se slavil čínský nový rok naplno.

A pak došlo na jídlo. Naštěstí tam měli půlku přízemí jako stravovací prostory. Všichni kromě mne skončili na nudlové polévce. Ta byla evidentně ze cleé nabídky nejoblíbenější.

Já jsem si užíval japonských masových taštiček gyoza a koulí s chobotničkou takoyaki. A „zajedl“ jsem to japonským dezertem – smaženou buchtou se zmrzlinou.

Na večeři jsme si zašli do indické restaurace.

A pak už nás čekala jenom cesta letadlem do Krabi, resortu přímo u moře.

Všechna foto: autor