Studoval jsem v Moskvě. Žil jsem tu v naprostém “all inclusive”.

Toto je reakce na článek iDnes - rubrika Bydlení: "Studuji v Tokiu. Žiji tu v naprostém all inclusive, píše Kateřina." Posuďte sami, zda jsem se toho tématu chopil lépe.

Studoval jsem v Moskvě. Žil jsem tu v naprostém “all inclusive”, píše Martin

Na podzim roku 1976 jsem odjel do Moskvy na univerzitu VGIK. V Praze na FAMU jsem vysněnou filmovu režii hraného filmu coby syn obyčejného krejčího a správce rekreační chaty dost dobře studovat nemohl, protože protekce ministra kultury bylo tehdy málo. V Moskvě to šlo díky Ministerstvu školství a jeho programu studia českých studentů v zahraničí. Tehdy pochopitelně socialistickém, jak jinak. Můj pobyt v Moskvě byl pětiletý a tudíž bylo podmínkou bydlet na koleji.

Tu adresu nikdy nezapomenu: Budajskaja 3. Z jedné strany zeď luxusního sanatoria, z druhé výhled na moderní, tehdy nedávno postavenou sídlištní školu a hřiště.

Ostaně, na maps.google si to můžete prohlédnout sami v plné parádě.

Budayskaya ulitsa, 3, 129128 Moskva, Rusko

Naše kolej byla typická stavba z 50. let – v polovině let 70. už ale téměř nevyhovující, malá a zastaralá.

A takto vypadal jeden den na koleji.

S výjimkou neděle nás ráno probudil řev děcek jdoucích do školy. (Tehdy byla škola i v sobotu dopoledne.) Maně jsme pohlédli z okna našeho tzv. čtvrtého patra – které bylo ve skutečnosti třetím, protože v Rusku se prvním označuje přízemí. První ospalec otevřel “fortočku” – male větrací okénko. Jelikož jsme spali na původně dvoulůžkovém pokoji čtyři chlapi ve věku od 18 do 30 let – byl ranní přísun čerstvého kyslíku nezbytný.

Kdo si potrpěl na ranní hygienu, dopotácel se do suterénu, kde byly společné sprchy. Zbytek se opláchl v umyvadlech na WC a vykonal přitom i další hygienické potřeby. Porcelánové pisoáry byly dávno pouražené a na WC mísách ulámaná prkýnka, představovalo to svým způsobem akrobatické výkony.

Se snídaní jsme se nezdržovali. Tu jsme pořizovali ve formě horkého kávovinového nápoje s mlékem a sladkým bochánkem “buločkou” v nedalekých mini potravinách, cestou na univerzitu. Společná kuchyň se šesti věčně zapatlanými sporáky přijde na řadu až se bude dělat večeře. Obědvalo se v jídelně - "stolovke" ve škole, t.j. naším vysokoškolským jazykem řečeno – v menze. Upřímně: obdobně hroznou vývařovnu jsem díky filmování zažil už jen v ČKD v pražských Vysočanech počátkem let osmdesátých (ano, tam co v r. 1989 dělníci řvali na Miroslava Štěpána “Nejsme malé děti!”).

Bydlení na koleji mělo svá nevyhnutelná specifika.

Především – žádný noční klid a podobně. Jednak si ani budoucí umělci - studenti všech filmových oborů - na podobné nesmysly příliš nepotrpí, jednak umělecký život býval občas pěkně bouřlivý. I co do spotřeby alkoholu. Např. chodit pod okny zadního traktu bylo možno chodit po 22. hodině pouze na vlastní nebezpečí. Kdykoli mohla oknem přilétnout lahev od vodky a někdy od vína. Vášnivé diskuse nebo oslavy narozenin, úspěšné obhajoby školního filmu či úspěšné předvedené etudy byly vždy dostatečným důvodem k otevření lahve a projevům radosti. Někdy ty diskuse a spory přesáhly běžný rámec a za neuvěřitelného řevu “Zabiju tě ty zkurvysynu” (originál zde) se strhla chodbami divoká a hlučná honička.

Naučit se spát v takovýchto podmínkách, za řevu, za cigaretového kouře, v průvanu otevřených větracích okének, za plného stropního osvětlení i na pokoji, byla stejná nutnost jako si osvojit “mat” – velmi vulgární ruský jazyk. Znalostí správných slovíček člověk mohl odhadnout, kdy jde ještě o legraci a nebo kdy už jde do tuhého a je lepší v diskusi couvnout nebo vzít raději vůbec nohy na ramena.

Ano, takto se „kalila studentská ocel“.

O vaření na koleji by se daly napsat legendy. Protože nikdo neměl příliš zájem postávat v kuchyni, kde se mísily všechny možné zápachy, velmi často vařící studenti odbíhali. „Uvařila“ se tak do běla nejedna hliněná čajová konvice. Nejedny makaróny přetekly a připálily se nejedny vajíčka. Nevím, kdy se naposledy v oněch plynových troubách peklo či spíše zapékalo: za mých časů už byly nefunkční. Byl to tak trochu i boj s hygienou. Někdy i nejen tou, kterou mu zanechali předchozí „šéfkuchaři“. Vzpomínám si, jak jsem jednou takhle stáhnul oheň a doběhl si do pokoje pro Bilolit P – proti lezoucímu hmyzu. Poodsunul jsem pánev a přestříkal po zdi lezoucí rodinku švábů. Pak jsem stoicky vařil dál, jen jsem si dával pozor, aby mi některý z odpadávajících švábů nespadl do pánve. Jíst brouky tenkrát ještě nebylo v módě.

I jinak bylo nutno o hygienu pečovat. Sami jsme si museli prát. V lavoru apod., než jsem objevil, že pár stanic autobusem je veřejná prádelna s pračkami na žetony. Běžně jsme si sami myli podlahu, utírali prach, tedy kdo měl zrovna pokojovou službu. Velmi často jsem to stejně býval já, protože moji spolubydlící na úklid kašlali a já měl v sobě přeci jen jisté pudy hygienické sebezáchovy. - A jednou do roka se rozrazily dveře. (Nebyl to zas až takový problém vzhledem k tomu, že bývaly již mnohokrát před tím vykopnuté, jak si předchozí ubytovaní zapomněli klíče.) A ve dveřích stál chlapík s monstr-drátkovačem na parkety a kýblem rezavé vody. A začal své dílo hygienické zkázy. Po jeho odchodu všechno pak bylo od hnědě rezavé špíny. Pak také jednou za dva roky nastoupila armáda „maljarů – ženských, které z poloviny zdi, z poloviny rabickové přepážky natřely neuvěřitelnou vyblitě zelenou emailovou barvou.

Na internetu jsem našel foto chodby z roku 2012 – pobavilo mne, že co do barevnosti se toho mnoho nezměnilo.

Nuže, i naše koleje byly „all inclusive“.

Všechno jsme si museli zařídit a udělat sami. S výjimkou bufetu, kde byla omezená otvírací doba a nabídka ještě příšernější, než v tom školním – a tak jsme si raději vařili. Jinak jsme byli plně odkázáni sami na sebe. I s tou vrátnicí, protože v ní nikdo nehlídal. Hlídali jsme se sami.

Zkrátka žádné rozmazlování. Snad s výjimkou toho, že jsme měli ubytování zdarma.

Na druhou stranu to byla ta nejlepší škola života a vzpomínky na kolej patří nevyhnutelně k mým zahraničním vysokoškolským studiím.