Republika Czekulada "Oszuchankówa“

Tyhle mé cestovatelské zážitky se řadě lidí líbit nebudou. Jsou na hranici hořké čokolády v podobě višní v čokoládě, které jsem si minulý týden zakoupil... Proto jsou také ryze osobní. Ale jedním tvrzením to snad napravím: mám rád jednotlivé lidi a ne rasy nebo národnosti či dokonce státy.

M. Faltyn

Nejsem xenofob a nemám nic proti Polsku. A Polákům. Ani polské ekonomice. Mám rád pár polských filmů, koneckonců Čtyři z tanku a pes byly oblíbeným filmem mého dětství a s chutí jsem si na něj zavzpomínal teď při paperbackovém DVD vydání. Roman Polanski i Andrzej Wajda jsou světoví a Juliusz Machulski s jeho Sexmisí přinejmenším u nás (scénář psal náš český renomovaný dramaturg a scénárista Pavel Hajný – napsal m.j. kinohit Copak je to za vojáka).
Jak říkám, nic proti, ale občas – co je moc, to je moc.  

Polsko je krásná rozlehlá země s nížinami i horami, s velkými řekami i mořem, které Česku co do geografické krásy jediné chybí...

Poláci jsou mocným a slavným národem; s velkou historickou tradicí a velkou literaturou. Ovšem sem tam mi připomínají zchudlé šlechtice s jedinou snahou, urvat co můžeš. Nepochopitelný je mi i poměrně silný náboženský konzervatismus až fanatismus – od homofobie přes anti-potratovost až po prorůstání polské církve do státu i světa (v čele se svatým Wojtylou, Janem Pavlem II.).

Ale polské výrobky mi, bohužel, někdy připomínají, že cokoli je polské – raději nekupovat! I když je to levné. Já vím, že mi teď vynadají všichni co tam rádi jezdí a jezdili – pamatuji i z dob socialismu ty nákupní autobusy, kterými se jezdilo vyžírat sousední polské pohraničí; Ostrawaci by mi pak jistě s chutí rozbili hubu. Hněvat se na mne bude i kamarád, který je milovníkem polských hudebních stanic, např. Viva Polska. Já vím, že to je nespravedlivé a že v Polsku i Polácích je mnoho dobrého. Co naplat, vážení, když se polský pološunt prodává v rádoby renomovaných super-hyper-marketech typu Globus či Makro, dovede mne to akorát nadzdvihnout a hnout mi žlučí. 

S Poláky mám, Bohu žel, svou osobní nepříznivou dávnou zkušenost. Vybrali si mne v 90. letech v r. 2003 do reklamy na roli. Hlavní. Já a pes, víc nás tam nebylo. Spolupráce před natáčením a při něm byla téměř profesionální, až na pár diletantsko samoukových detailů (tím se prozradí vždycky). Jediným 100% profíkem tak ovsem byla trenérka psa, také Polka, se kterou jsme si skvěle popovídali a celé to filmové rádobysnažení s chutí zdrbli.
Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco zásadního v nepořádku. Pravda, vyskytl se hned při příjezdu zádrhel s vyplacením diet, ale to jsem přikládal tomu, že byla neděle. To, že teprve na základě mého dotazu produkční vytáhl peníze a k tomu připravený pokladní doklad, mne mělo dostatečně varovat, že není všem překvapením konec.
Nebyl. Nastal v den odjezdu. Nejprve to na mne zkusila recepční v hotelu. Začala na mně vymáhat zaplacení za hotel. Nepřesvědčila ji ani nalezená objednávka a musel jsem ji přesvědčit tím, že jsem mobilem vyburcoval po ránu produkčního. To že bylo relativně brzy ráno, mne zachránilo, jinak by mi produkční po bohatém flámu mobil nevzal neboť by viděl na displeji mé číslo. Takhle se na něj nepodíval a – byl v tom! Po pětiminutovém rozhovoru (s klením jsem počítal na kolik mne přijde roaming – ale říkal jsem si, že to bude rozhodně méně než účet za 5 dní v hotelu) recepční sklapla a já byl „volný."

Totiž, ne tak docela. Dostal jsem se do dalších kleští: zaplatit za taxi, byť to bylo původně sjednáno jinak. A pan produkční mne po dalším roamingovém telefonátu ujistil, že ano, že odvoz na letiště si skutečně platím sám. (Vyřídil jsem si to s tím produkčním později prostřednictvím české agentury.) Tím jsem ale měl v tuto chvíli o starost navíc a jízdné narostlo o vyhledání směnárny, kde jsem se nechal nestydatě odrbat po druhé, no a do třetice jízdné za taxi nebylo také nejlevnější a to si ještě myslím, že taxikář, když viděl do jakého maléru mě hodila produkce, zachoval se vůči mně cenově férově a také jsem jeho pomoc pak ocenil štědrým spropitným.Přidám-li ovšem celkově k tomu to, že honorář za roli mi v řádném termínu vyplácela česká agentura ze svého, aby dostála smlouvě, zatímco oni dostali zaplaceno o půl roku později, máte dokonalý obrázek mé historické osobní zkušenosti.Abych byl upřímný – obraz Polska v té chvíli zachránil onen taxikář, který se ke mně choval víc než slušně a s porozuměním.

A ta nejčerstvější zkušenost? Naposledy (a přísahám, že naposledy!) se to stalo minulý týden, kdy coby milovník višní v čokoládě, zaslepen záchvatem chuti po pravých ne jen nahrazovaných drobenou želatinou, jsem sáhnul po luxusně vypadající plechově zdobené krabici. (Obalovou techniku a nóbl chování měli Poláci odjakživa v krvi.) A to mě zmátlo. Nezkontroloval jsem si výrobce a to se mi parádně vymstilo.
Pominu to, že pár bonbónů už vykazovalo známky bělosti čokolády na hranici záruky (konec srandy 12/2008), na takový detail nejsem háklivý. Ale očekával jsem, že obsah i chuť budou prvotřídní. Nebylo ani jedno ani druhé.
Za prvé nechápu jak ve vystlané bonboniéře může prasknout jeden jediný čokoládový bonbón a vytéci dovnitř, naštěstí do obalu. Prostě ho někdo drsně natlačil do „podsady“ a moc se s tím nepáral.
Za druhé, pojem čokoládový bonbón, bych moc nezdůrazňoval. Podrobné studium obsahu sice uvádí 10% višní, ale o % obsahu čokolády taktně mlčí. Mazlavá pachuť vás nenechá na pochybách o pravdivosti tvrzení, že výrobek obsahuje kakaovou hmotu, kakaový tuk, stabilizátor lecitin, stopy vaječného bílku a další podobné dobroty.
Za třetí, 10% višní, mohutně podporovaných višňovým koncentrátem, je také jen teoretickým příslibem. 1/5 bonbonů obsahovala jen ten višňový koncentrát – bohužel, zrovna tohle jaksi nelze při reklamaci prokazovat. Vadné bonbony byly rozmístěny velmi šikovně, asi jako byste si vsadili na bingo a trefili jste se vždycky těsně vedle...
Sečteno, podtrženo – ošizený výrobek. Až na ten obal, který jak známo, prodává. Budiž mi tedy tato sladká bonboniéra dalším hořkým poučením o některých polských výrobcích. 

Asi nejbližší jsou mi v tomto směru „Polské zážitky“ z humorně podané autobiografie Miroslava Švandrlíka z jeho dovolenkové socialistické cesty do Polska. Vybaven „košulkami“ se čile proobchodoval nucenou dovolenou, organizovanou jen proto, aby v polském autorském svazu obdržel i za ekonomického paktu RVHP! nepřevoditelné zloty za překlady svých povídek a skvěle si je „užil“ u polského moře i jinde. Kdo neznáte, doporučuji. Je to obraz Polska v kostce. Manželka stranického tajemníka pro jistotu chodí v neděli do kostela, bez šmeliny člověk nedostane ani co mu patří a v tísni už vůbec ne; odrbat zákazníka je svým způsobem národní hrdost. Nejpříznačněji mi proto utkvěla Švandrlíkova dovolenková epizoda, jak šel za poslední zlote kupovat šunku... a když neměl dostatek peněz na cenu, kterou si řezník řekl, přisunul mu ji tento se slovy: „Ech co, jiného ošúcham.“ 

Od té doby neřeknu Polsku jinak než Rzeczpospolita Polska Oszuchankówa.  

Ale co, berme to s humorem, nejde ani o Polsko, ani o Poláky jako takové, je to jako vždy – v jednotlivých lidech, no ne?