Můj názor na Adventní koncerty se vám líbit nebude

A bohužel, je stejný a neměnný. Stejně jako můj názor nejrůznější nadace. Ty důvody jsou vesměs obdobné.

Abychom si rozuměli:

Adventní koncerty jako výraz kultury, duchovního rozměru mám dokonce rád. Neužije mne sice už, na rozdíl od mých mladých let, vysedávat či dokonce postávat v kostele, kde se za zvuku varhan, případně jiných hudebních nástrojů, za zpěvu sólisty či chóru, kde se rozechvěje mrznoucí vzduch, pomalu rozháněný dechem přítomných interpretů i návštěvníků. Jak kostel sv. Mikuláše nebo třeba sv.Jakuba, nebo třeba sv. Tomáše... tyto všechny by mohly vyprávět, stejně jako Klementinum.

Jenže spojovat tzv. adventní koncerty, tříkrálové koledy a já nevím co ještě s tím, že si rovnou řeknu o peníze? Nadace, světlušky, charity...

Dovedu ještě pochopit, když někdo vyzve, pokud máte něco do už doma nepotřebujete - věnujte to na charitu.

Co ovšem nemám rád, jsou akce a počiny, které mohu považovat za oprávněný útok na moji peněženku.

Ano, i já umím a dovedu pomoci. Jako tomu bylo na příklad vloni. A důvody tam uvedené jsou snad každému jasné a pochopitelné.

Jenže.

Jenže je to o tom, že jsme jako občané byli vmanipulováni do pozice: nepřispěješ finančně, to a to zanikne, ti a ti budou bez zdravotních pomůcek, bez léků... bez paraple a kdovíčeho.

Nezajímají mne vnitřní finanční toky těch institucí. Jejich snahu pomoci, lze jen obdivovat. Ovšem ne za cenu toho, že ze mne bude někdo mámit peníze prostřednictvím DMS, výběrčích a tak všelijak podobně.

Považuji se za člověka, který řádně platí daně, sociální i zdravotní pojištění - stanovené mu státem, z rozhodnutí vlády, poslanců a senátorů. Z každého zakoupeného výrobku či služby řádně platím DPH, ano i rozhlasové a televizní poplatky a poplatek pro OSA z každého zakoupeného nosiče atd.

Tak jakou daň mám ještě platit v tomto případě?

Kdysi jsem působil v odbavovacím středisku filmů dnes již neexistujícího programu kabelové televize. Mimo jiné jsme vysílali film Vlak naděje. Byl to jen nepatrný příspěvek k tomuto obrovskému projektu v USA, jakkoli realita se jako vždy čím dál více odlišovala od ideálů.

V souvislosti s tím se mi vybavuje jiná věc. Jakési společenství neznalo sirotčince, ani sirotky. Když po tom někdo pátral dozvěděl se pravdu: osiřevší děti si okamžitě osvojila nejbližší sousedská rodina a ty se staly jejími plnohodnotnými členy.

Je samozřejmě naivní chtít něco takového po současné společnosti. Proto jsem vloni přispěl na onen projekt vánočních dárků a dopadne to tak i letos. Protože v této podobě to má smysl.

Ale každopádně to nutí mne, a mělo by to nutit i vás, zamyslet se, zda je to vše skutečně takto v pořádku.