Louis de Funès

I když se mračil, bylo veselo. Stačilo i dokonce pronést pouze jeho jméno. A hned všichni věděli. A smáli se. „Všichni“? Inu, toť otázka příslušné národní kultury. U nás v Evropě ale stačí pronést Louis de Funès.

O Louis de Funèsovi bylo vydáno mnoho knih, i u nás – včetně té, která vyšla právě nedávno. Ty všechny se ale zabývají spíše životopisnými daty, hereckou kariérou, povahou Funèse i bulvárním pozadím (bylo-li nějaké neboť Funès si své soukromí přísně střežil). Otázkou zůstává, co ony knihy přinášejí nového. A převratného.  

Toto je tedy můj přínos k pohledu na velkého komika a jeho dílo i herectví. Pokusil jsem se o analýzu jistých aspektů jeho tvorby a jeho herectví, nikoli o životopisně-publicistickou studii. 

Slavných Četníků vzniklo celkem 6 filmů.
Je to unikát v historii filmové kinematografie jindy nezaznamenaný.
Kritika jim vytýká různou kvalitu, samotný scénář Četníka ze Saint Tropez je označován jako banální. Jedná se však kupodivu o vyrovnanou a ucelenou řadu, a to i včetně posledního Četníka a četnice, který je kritizován jako špatný a nikdo z kritiků nezdůvodní proč. Opravdu špatným je podle mého jen však jen Četník v New Yorku – a důvodem je podle mého chtěná poplatnost popularitě prvního dílu a vytržení z národního francouzského kontextu. A co víc: i americké herectví je zcela jiné a tudíž to francouzské neustálo cizí prostředí. Chtěje být kosmopolitním stalo se globalizačním. A proto to nefungovalo. Prostě se nesešly dva herecké světy, dva herecké projevy. 

Je třeba si uvědomit jednu zásadní věc, o které Funès jistě velmi dobře věděl. K tomu, aby mohl být hvězdou, potřeboval skvělý herecký tým, který by jej mezi hvězdy vyzdvihl. Potřeboval partnery, nahrávače... V Četnících, zejména prvních čtyřech, tento tým měl. Bohužel mu jeho partneři začali lehce přerůstat přes hlavu, už nemohli a nechtěli jen nahrávat – to vyvrcholilo konfliktem mezi Funèsem a Jenaem LeFebvrem (ten se pak stal sám skvělým sólovým komikem – např. Blázen z laboratoře 4). Věrným zůstal jen Michel Galabru, který svým způsobem pohřbil své ambice, protože byl v daném případě víc než jen hercem - byl Funèsovým přítelem.
Ani poslední dva četnické filmy se neobešly bez nahrávačů. Ne již tak oslnivých, ale i přesto dobrých. Jedním z nich byl sympatický tlouštík Maurice Risch. I on se z malých figurek vyšvihl na Funèsova hereckého partnera – nikterak však závratného a zdaleka ne „rovnocenného“ - např. ve filmu Zelňačka, kde si zahrál mimozemšťana – neboť Funès potřeboval především herecky podržet.  (*)

--- (*) Dodatečně přiznávám: toto je věcná chyba. Více prosím v Diskusi. Nebudu to opravovat. ---

Není sporu: Funès potřeboval nahrávače. A spíše herecky lepší než byl on sám. Ještě ve Velkém flámu náhle sklouzává spíše do role nahrávače jinému velikému komikovi, Bourvilovi. Funès nebyl dramatický herec. Jeho projev byl spíše na úrovni mistrných skečů – byl pravdu posledním následovníkem velké školy filmové grotesky. V tom byl roven Chaplinovi, Frigovi a zejména Laurelovi a Hardymu. Ti všichni vytvořili situaci, obehráli ji ze všech možných komických úhlů - v duchu jimi ztvárňovaného charakteru vyčerpali všechny možnosti a pak přes nějaký „oslí můstek“ se přesunuli k další scéně a situaci.

Funès tvořil v době, kdy groteska jako taková byla mrtvá. Už to nebyla jedna situace obehrávaná z mnoha stran s pečlivě připravovanou triádou gagu – komická scénka v němé grotesce. Proto vše bylo v rukou scénáristy. Základem už nebyla situační komika, ale opravdu děj, který byl prošperkován, ale hlavně spoluúčinně posunován dopředu jednotlivými gagy. Ve filmu se pro danou situaci našlo jedno „ilustrační“ řešení, které se ztvárnilo a šlo se v ději dál, samotná situace se dále nerozehrávala.

Přesto Funèsovo herectví zůstávalo na úrovni situační komiky. Starou dobrou grotesku rozvinul o nový prvek, který v ní neexistoval – grimasu. To byl geniální tah. Nevíme zda to bylo intelektuální rozhodnutí či zda k němu dospěl spontánně. Podstatné je, že to fungovalo. Herectví ve staré grotesce bylo zcela jiné – herec reagoval na akci akcí, nikoli grimasou. To vytvořil právě jedině Funès a díky tomu mohl existovat jako komik grotesky i v současné tvorbě 60. a 70. let. 

A to i když samotné Funèsovo herectví jako takové je poněkud sporné. Jakmile měl nahrávače, jakmile měl svůj tým, byl skvělý a dobrý. Proto se ve svých filmech obklopuje stejnými a pokud možno dobrými herci-nahrávači. Michel Galabru, Glaude Gensac-ová, Paul Preboist a další. (Stejným způsobem postupuje i jiný francouzský komik Pierre Richard.) 

Navíc, Funès si byl dobře vědom, že potřebuje nejen nahrávače – ale nahrávače-dobrého herce, který vystřihne svou figurku, ale nezastíní jeho – jako hlavního. Naopak mu dá svým prostřednictvím vyniknout. Jakmile se však Funès ocitá vedle velkého herce, herce jiného typu nebo herce průměrného či dokonce špatného – je průměrný či dokonce špatný i sám Funès.  

• Prvním příkladem je jeho herecká spolupráce s Bourvilem. Ve filmu Smolař ještě nehrají spolu, ale koexistují zde jako dvě nezávislé postavy, které se občas setkají v krátkých scénkách. Teprve Velký flám je staví již vedle sebe jako sobě rovné partnery, ale nikoli rovnocenné - Funès se podvědomě stylizuje do role nahrávače. I když se snaží na sebe strhnout pozornost, naše „divácké“ sympatie patří Bourvillovi nikoli Funèsovi.

• Funèsovo herectví se také dokonale rozchází s Jeanem Maraisem ve třech dílech Fantomase. Ti dva vedle sebe nefungují. Marais zůstává stále více upozaďován film od filmu pod maskou Fantomase, zatímco Funès se dere do popředí. V prevním dílu Fantomase jde vlastně o něco jako come back Jeana Maraise na filmové plátno. Hlavní hvězdou je tady jeho novinář Fandor. Ještě Fantomas se vrací patří Maraisovi, ale bez Funèse již tento film nemůže existovat. Ovšem Fantomas kontra Scotland Yard je výrazně filmem Funèsovým nikoli Maraisovým. Není divu, že žádný další Fantomas nemohl být natočen. Ty filmy měly být come backem Jeana Maraise jako hvězdy nikoli hvězdným nástupem Louis de Funèse.

• Proto např. také zákonitě musela ztroskotat jeho herecká spolupráce s Jeanem Gabinem. Sešly se zde dvě velké osobnosti – velký herec a velký groteskní komik. Oba hráli, ale nebyli nahrávači jeden druhému. Gabin ve své velikosti zákonitě podvědomě odmítl být Funèsovým nahrávačem. Neobětoval se, neměl co obětovávat. Sám jakožto dramatický herec nahrávače nepotřeboval.

Funès potřebuje herce buď jako nahrávače nebo jako partnery pro několik scén, kde je využije pro svou komiku či děj, ale ne pro celý film. Proto mu relativně lehce „prochází“ spolupráce s takovými herci jako je Bernad Blier nebo Yves Montand. 

Sáhne-li Funès po herci byť populárním, ale slabším – ať je to třeba Geraldine Chaplinová nebo dokonce jeho vlastní syn – jeho herectví bledne, stává se figurkařením, vyčpívá do kabaretiérské komiky jednoho skeče. A, bohužel, co jej jednoznačně „podvádí“ je jeho relativně slabý, nevýrazný a melodicky nepropracovaný hlas. 

U nás v Čechách by Funès nemohl existovat bez Františka Filipovského. A klademe-li si otázku, proč? Odpověď je nasnadě, přestože se ji, na rozdíl ode mne, neodvažuje nikdo říci naplno a nahlas. Protože František Filipovský byl herec. Dramatický herec komediálního typu.

Louis de Funès takovým hercem nebyl – byl (a sám se k tomuto odkazu hlásil) v prvé řadě groteskním komikem a kabaretiérem. To neberte jako urážku Funèse! Kabaretiér byla ve Francii velmi uznávaná a významná profese, ze které vzešlo mnoho komiků a žádný z nich se bez tohoto základu neobešel. Smysl pro rytmus, akci, situaci, slovní hříčku, zpěv i tanec – to vše musel mít kabaretiér v malíčku. Co nemusel umět, byl smysl pro dramatický projev (a také propracování vývoje postavy v rámci děje). Situační komika kabaretiérských výstupů tento přístup od svých „herců“ prostě nevyžadovala. Nebyl pro ni prostor. 

Františel Filipovský tedy jednoznačně dodal Funèsovu projevu onen rozměr, který jeho postavám chyběl – dramatický hlasový projev. Protože on byl hercem. Proto mohl jeho Harpagon hrát a existovat na jevišti, zatímco Funèsův filmový Lakomec je skoro nekoukatelný. Harpagon nemá ve filmu nahrávače. Táhne celou hru sám. A na to měl možná Funès komikou, grimasami, ale rozhodně ne dramatickým hereckým projevem – což je rozměr, který postava Harpagona potřebuje a který Funèsovi, bohužel chyběl. 

Poslechněte si někdy, budete-li mít šanci, jiné dabingy Funèse. Stačí si vzít ty jen ty nejznámější české: Jiří Cízler (Jo)– snaží se kopírovat Funèsův kabaretiérský projev a zaclání jej kabaretiérským projevem svým! Jiří Lábus (Zelňačka) – chybí mu kabaretiérský nadhled nad postavou a pokládá se spíše do hysterie postavy. Jiří Krampol (Dobrodružství rabína Jákoba) – herecky možná dotahuje, ale i jemu chybí kus kabaretiérství. Malé formy nejsou francouzským kabaretem, kde je potřebovat pracovat s kontrastem komiky a tím pádem i celou intonací hlasu, jak s jeho výškami tak i hloubkami. 

František Filipovský to uměl všechno. Vytvořil si svou postavu hereckého hlasového projevu Funèse a beze zbytku ji naplňoval a sloužil jí vší silou svého dramatického herectví - v dabingu. Jakmile se sám pokusil uplatnit tento hlasový projev, styl, spolu se svou vlastní hereckou akcí coby herec Filipovský – nefungovalo to. Na tomto typu projevu je založen jeho komisař ve Čtyři vraždy stačí drahoušku, který je rádoby Funèsovým četníkem – a mimořádně špatným; to si zřejmě uvědomil i sám Filipovský, protože tuto svou hereckou kreaci nikdy již v jiném filmu neuplatňoval. 
A s výjimkou baby Jagy v Mrazíkovi, dalších dvou tří epizodních postav v jiných filmech, František Filipovský nikoho jiného nedaboval. Nebylo to potřeba, ba ani možné. Zatímco na jevišti mohl Filipovský prožívat řadu dramatických postav, ve filmovém a televizním dabingu byl ochuzen o to co dodávali jiní – tvář, tělo, postavu... Filipovskému zůstal mu „pouze“ hlas.  A ten byl natolik specifický, že musel zůstat věrný svému Funèsovi. A co víc – Funès – to byla vždycky hlavní role! 

Možná že právě díky Filipovskému se u nás zavedlo, že zahraniční herec byl dabován pokud možno jen jedním českým hercem. Možná, že díky Filipovskému je u nás Funès tak populární. A zcela jistě a právem Cena za nejlepší dabing nese jméno Františka Filipovského. A údajně a neméně právem, cenu za nejlepší dabing svých nepochybně velkých a grandiózních herecko-kabaretiérských postav, herci Národního divadla Františku Filipovskému udělil sám 

Louis de Funès

(Věnováno Bugimu - stejnému fandovi Louis de Funèse, jako jsem já sám.)