Egypt 8 - blog epilog

Diplomat ze mne nebude. I proto, že v letadle neměli mini rum Diplomatico. Tudíž jsem jej opět neochutnal. Nemám proto důvod být diplomatický. A v situaci, která se stala při bezpečnostní kontrole nástupu do gate, opravdu nikoli.

Samozřejmě, že si na posledních pár dní dovolené jednak necháte pár drobných zážitků, na které ještě nedošlo, jednak si s velkou chutí některé zopakujete - v naději, že budou stejně príma, jako na poprvé.

Jednu z mála věcí, kterou nevylepšíte, je pohled z balkonu. Ale doufáte, že pokud sem ještě někdy přijedete (jako že byste chtěli), že ten výhled bude méně industriální. Ale, koneckonců, chtěli jste VIP - máte VIP.

Někteří z nás si hodlají užít na poslední chvíli i moře. tedy, užili by si - ale zrovna poslední dva dny se zvedl vítr a červená vlajka nekompromisně varuje před čímkoli. A tak vlastně jen sedíte u bazénu, případně u zdejšího baru a to také není vůbec špatné.

A na poslední večer jsme si nechali i opět a la karte večeři - u altánu u moře. Šéfkuchař i číšníci už nás jako stálé hosty znali a tak se nám mimořádně věnovali. Dokonce šéfkuchař se se mnou vyfotil na památku, ale GDPR od něj nemám. Takže opět jen foto chutného jídla.

A pak už vás jenom vítá noční opuštěný bazén, když ráno ve 4 vstáváte, aby přijelo auto pro kufry a pak následně, s půlhodinovým zpožděním i autobus, který vás vezme na letiště. No spíš vás tam hodí. Stejně jako kufry, které - podržte se - vytahají na střechu autokárku a přiváží motouzy. Kupodivu to dojede na letiště vše. Jen to sundavání je pak docela zabíračka. Naše tři kufry mají každý poctivých 28 kilo, ne-li víc.

O letišti Marsa Alam se dá říci cokoli, ale bezpečnostní systém tady mají promyšlený vstřícně k cestujícím.

Už v okamžiku kdy jdete s kufry k check in, neboli podat zavazadlo a vyzvednout si palubní lístek, už v tom okamžiku procházíte první bezpečnostní kontrolou.

Ta první kontrola dá cestujícím ŠANCI závadné předmety jako parfémy, gely, alkoholy, pichlavé předměty a suvenýry, ještě zachránit vložením do zavazadla. A teprve pak kufry podat k letu.

Vězte, že mezi PALUBNĚ ZAKÁZANÉ předměty patří nekompromisně ELEKTRICKÉ zapalovače. Tedy ty, ze kterých po škrtnutí vytryskne syčivý plamen - pro nekuřáky: asi jako při sváření.

Jenže vezte i to, že informace na webu letecké společnosti jsou trochu matoucí.

A tak vznikl problém.

Leoš si zakoupil tento piezoelektrický zapalovač potažený kůží - s vyobrazením Tutanchamona.

A tak z důvodu nejasnosti pojmů, netušil a následně byl kontrolorou upozorněn, že tento typ zapalovače nelze do kabiny. A musí jej uložit do zavazadla. Trochu trvalo, než jsme pochopili, co kontrolor chce - jeho angličtina byla poněkud odlišná od Oxfordu.

Takže to dopadlo dobře. Ovšem vzhledem ke mně to byla pouze předehra.

Pak procházíte druhou bezpečnostní kontrolou, před nástupem do gate do letadla.

Té druhé kontrole dal Nie pěkně zatopit kontrolujícímu bezpečákovi. Nie vlastní totiž zvláštně upravenou slepeckou hůl. Pražská specialita. A tak bezpečák před sebe položil hůl vybavenou dálkovým ovladačem pro aktivací hlasové informace a otevírání dveří pražské MHD. Bezpečák zíral na ni, jakože co to má znamenat!? Podle mne mu táhlo hlavou jestli to není dálkový odpalovač bomby, jako že v zavazadle, nebo elektrický taser. Nedal jsem mu šanci něco příliš vymýšlet a spustil jsem stručné vysvětlení o pražské MHD. Nechápavě mi hůl podal, já jí předal a šli jsme dál. Teda Leoš a a přítel Nie. Já nikoli.

Protože pak mne jiný bezpečák, co kontroloval moje zavazadla zavolal, a upozornil, že mám v tašce piezoelektrický zapalovač a že to nelze na palubu letadla. Koupil jsem totiž pro synovce podobný jako Leoš, jen s hlavou Nefertiti.

Ohradil jsem se, že na webu letecké společnsti je psáno, že zapalovače musejí být v letadle.

Řekl, že takto ne a že se jej musím vzdát. Že piezo zapalovač nelze.

Což bylo pochopitelně to poslední, co jsem hodlal udělat.

Znovu jsem zopakoval tvrzení, o webu společnosti a ŽE TAM TO NENÍ SPECIFIKOVÁNO...

Lehce jsme se dostávali do diskusní smyčky a já jsem se neustále točil na jednom místě.

Pak jsem "přiložil" argumenty a řekl, že kolegovi řekli, ať dá zapalovač do kufru, ale mně nikoli.

"Takže co? To není moje vina."

"Tak proč jste jej nenapodobil?" snažil se mne bezpečák zatlačit ke zdi.

Ovšem, naběhl si.

"A to jej musím ve všem napodobovat? Když třeba bude chtít skočit z okna?!" Házím to napůl jako vtip, ale ve mně to vře. Myslím, že lékař by v tu chvíli asi zíral, kdyby mi změřil krevní tlak.

Tento argument zabral a bezpečák couvnul: "Tak já vám zavolám někoho ze společnosti, ať to rozhodne."

"Děkuji," snažím se být zdvořilý za všech okolností.

Po chvilce telefonování a další chvilce se dostavil asi dvoumetrový "Afro Egypťan".  No prostě černoch. Odhadem, něco jako šéf leteckého provozu.

Po mírném argumentačním kolečku o webových stránkách společnosti, když viděl moji neústupnost, pronesl smířlivě:

"Dobře, já se zeptám, když vám kapitán letadla vezme k sobě do kabiny, je to OK. Když ne, zůstává zapalovač tady."

"Ok," řekl jsem.

Ochotně a už celkem důstojně klidně a "vstřícně" jsem vyplnil jakousi knihu, kam se upisovali všichni, kdož prošli jakýmsi celním či bezpečnostním řízením. Inu, hoši také musejí vykazovat činnost, že?

A čekal jsem...

A čekal.

A asi po dalších 10 minutách jen dotyčný séf provozu nakoukl k bezpečákům a zmizel. Bezpečák se na mne obrátil, se slovy, že zapalovač na mne bude čekat v Praze a že se mám o něj přihlásit při výstupu z letadla.

"I really appreciate it," odpověděl jsem - neb, vězte, že všechny ty bezpečnostě celní rozhovory byly v angličtině a já jsem jel jak drak. Mrskal jsem to anglicky skoro jak rodilý mluvčí.

No, ani nevíte, jak se mi ulevilo. Zachránil jsem tím dárek pro synovce.

Při nástupu do letadla využiji "frontu" a říkám letušce o  zapalovači. Je to šéfová letušek a řekne mi: "Ano, ten mám já - přihlaste se při výstupu v Praze. Já bych na to mohla zapomenout." Vděčně jí poděkuji a sedáme si.

Letadlo je bohužel ten samý stroj, jako směrem sem. Sedíme naštěstí o trochu jinde a tak máme asi o 2 cm víc místa. Abych se ale nenudil, sedí předemnou a vedle - jako na potvoru - ten samý chlapík, co cestou tam. Naštěstí je trochu méně otravný, ale si nesklopí sedadlo a tak se to dá strpět.

Během letu si dáváme jídlo z balíčku, co nám každému dali ráno v hotelu. Trochu si připadám jak v kupé sovětského vlaku. Bulka, máslíčko, džemík, trojúhelník sýra, vařené vajíčko, jablko. Exotiku zastupuje banán. Loupu vajíčko a pošilhávám po sousedovi přes uličku, který má jako svačinu z hotelu velkou zapečenou taštičku, plněnou masovou směsí. - Přeju mu to, protože je v pohodě a prohodíme pár přátelských slov.

Paní za mnou mned upozornila, že by nerada, abych spouštěl opěradlo, neb má chabrus koleno. Ujišťuji ji, že se nemusí bát, protože sklápění sedadla nesnáším.

Vůbec je v letadle celkově pohodová atmosféra. Je znát, že lidi byli na dovolené.

I letguškám uděláme malou tržbu. Nie a Leoš si dávají víno. Já mám chuť na rum Diplomático. Letuška hledá v šuplíku mezi miniaturami a pak se omlouvá, že už nemá. Že jim je někdy nedodávají. Tak se rozhoduji pro Befeater a k tomu tonic. K mému překvapeí mi to ale vůbec nechutná. Chlazený tonic sice vypiju, ale Befeateru si sotva jednou loknu. Zkrátka - co mi chutnalo v mládí, už neplatí. Befeater, mimochodem miniatura v platové lahvičce, dopíjím až o pár dní doma později. Se zdravým odporem.

Egypt se s námi loučí pohledem na klasické pyramidy u Káhiry... Pravda z výšky.

Do Prahy přilétame včas a v pohodě.

Na zapalovač pochopitelně nezapomenu. A abych na něj opravdu nezapomněl, připravím přítele o sáček egyptských slaných minisušenek - které šéfletušce následě prakticky vnutím. Ale hlavně díky tomu, že sáček mám při vystupování v ruce, tak na zapalovač nezapomenu. Ležel si celou dobu v sáčku ve skříňce hned vedle východu z letadla.

Prozíravě jsme si sebou vzali víc oblečení. A já oceňuji zakoupenou teplákovou mikinu. Vylétali jsme z 26.C a v Praze je sotva 5.C Naštěstí se příliš venku nepohybujeme. Z haly na autobus, potom do metra a jsme rovnou doma. Tedy já a Nie. Leoš cestuje trochu víc, ale také v pohodě.

No a dál už ty příjezdy taky znáte. Vykoupat se, vyspat... všechno do pračky, uskladnit dárky a suvenýry.

Za dva dny dostanete rýmu a kašel z totálného prochladnutí rozdílu teplot. Teče vám z nosu, potíte se... zkrátka, tělo se čistí. Ale do týdne jste v pohodě. A pro jistotu si dělám antigen test, abych měl jistotu, že jsem OK.

No a pak už vám zbývá jen utřídit fotky, napsat několik blogů - tedy já - a pomalu si v duchu začínáte říkat., kdy že tam zase pojedete. Protože, ať tak nebo tak, to bylo fajn.

Foto: autor a 1x Leoš Borský.