Rozhodně neprozradím žádné tajemství, že když řeknu "Ano", okamžitě se najde někdo, kdo řekne "Ne." A naopak. Jakoby se najednou vytratilo hledání různých cest a způsobů a hlavně: dialog.
"A je jasno! Já toho psa vidím," říkal Jan Werich v předscéně s Miroslavem Horníčkem. Horníčkovi se svěřoval, že právě čte Švejka - s vysvětlivkami. A že je tam vždycky v textu malé číslíčko, kde se dá najít na konci knížky, co to znamená. Tady jde nadporučík Lukáš s ukradeným psem na procházku. Jednalo se o Řeznickou ulici, s vysvětlivkou: "Ulice v Praze 2." - "...A je jasno...."
Něco podobného mi přijde, že se děje současné době v naší společnosti.
Všichni v tom mají jasno.
Když jsem se skoro před rokem stěhoval do nového, padla tomu za oběť mimo jiné i půlka knihovny. Vyřadil jsem všechny knihy, o kterých jsem na 100% věděl, že už se k nim nehodlám vracet.
Dál pochopitelně následovaly knihy, už nichž jsem zvažoval...
A pak mezi ty, o kterých jsem naopak bezpečně věděl, že si ji beru s sebou, patřila nenápadná malá knížka formátu A5, s nápisem "Dialogy."
Někdo by řekl: bezcenný brak, neb vyšla v r 1979. Pro jiné - polaricky vyhraněné - by stačilo samo o sobě už to, že vyšla v Sovětském svazu, Někdo měl nějaký záchvat demokracie nebo to spadalo do nenápadného uvolnění v rámci dozvuku programu Sojuz-Apollo. Případně jako předzvěst Olympiády Moskva 1980. Každopádně to je sborník společenskovědných statí, poněkud zvláštního charakteru.
Pominu samotný okruh témat jako Osudy lidstva, Instinkty člověčenství, Jaký jste typ člověka, Zelená revoluce - legenda nebo realita a také Země a vesmír.
Hlavní bylo to, že se jednalo o dvojici článků. Byl to jakýsi dialog mezi Západem a Východem - ovšem právě stylem toho, co zažíváme dnes. Jestliže jedni tvrdí ano - druzí říkají ne.
Takto nějak to vypadá. Jedni tvrdí jedno, druzí přesně opak. Ale, že by se někdo snažil o nějaký dialog, že by se někdo snažil naslouchat nebo jen slyšet, co říká druhá strana - ani omylem. Jistě nemusím vysvětlovat, kdo a jak ten dialog "anuloval". Vy říkáte toto, my ono - tak to je a tím to hasne.
A takové je to většinou i dnes.
Všichni v tom mají, bohužel, jasno.
Jak naznačuje Robert Fulghum, možná už od mateřské školky,
