Výčet a vymezení ze strany pravicového voliče k utřídění myšlenek mých a třeba i Vašich.
Nejprve několik obecných konstatování:
1. Nelze brát vážně nikoho, kdo hovoří o „slušnosti“, „morálce“ či jakémkoli podobném „dobru“. Tyto pojmy neznamenají NIC (respektive pro každého znamenají něco jiného – i zločinný režim sám sebe definuje jako slušný a morální) a v rétorice prezidentských kandidátů mají jediný cíl: zakrýt ideovou prázdnotu, potažmo nevědomost.
2. Dělení kandidátů na „stranické“ a „občanské“ je irelevantní. Politické strany nejsou sprostým pozůstatkem minulosti, jak nás učí havlismus – politické strany by MĚLY BÝT zastřešujícími platformami pro skupiny lidí se stejnými politickými názory; mýtus „občanské společnosti“ pak neznamená více svobody, ale vládu nikým nevolených „elit“ a nátlakových organizací.
3. Nakonec je třeba odmítnout veškeré úvahy o pohlaví („genderu“, jak je dnes trendem říkat) prezidentských kandidátů. Tvrzení „prezidentem by měla být žena“ zcela nepředloženě implikuje, že ženy jsou „lepší lidé (politici)“ než muži, což je samozřejmě nesmysl. Prezidentem by měla být především osoba KOMPETENTNÍ – což nemá s pohlavím žádnou úměru.
TÁŇA FISCHEROVÁ trpí bodem 1 a ze všech kandidujících žen nejhůře bodem 3. Tánička reprezentuje archetyp ženy-ochranitelky, sluníčkového človíčka, který se řídí primárně citem a srší pozitivní energií na všechny strany. Její „dobrota“ jistě přiláká spoustu voličů zmatených tvrzeními, že naše politická scéna je celá špatně a je nutné ji od základů reformovat. Jenže paní Fischerová je bezbřeze naivní, ona zkrátka NEVÍ. Ohlušená hlasem svého SRDCE je schopná blábolit o tom, jak středověké cechy zaručovaly prosperitu a bránily plýtvání zdroji nebo jak zákaz prodeje v noci zachrání nebohé prodavačky před vykořisťováním. Nepochybuji, že to myslí dobře a že se jedná o skutečně laskavou osobu, jenže prezident není maminka, aby rozdával lidem lásku, stejně tak záležitosti republiky se netýkají citů, nýbrž nelítostného pragmatického rozhodování. Copak si dovedete představit Táničku jako „vrchní velitelku ozbrojených sil ČR“?
KAREL SCHWARZENBERG se řídí jasnou ideologií: havlistickou. Kudy chodí, zaklíná se Havlem a vší neplechou, jíž Havel českou politiku zaneřádil: tzv. „lidskými právy“, nenávistí k Rusku, nenávistí ke všemu českému a naopak nekritickému přijímání všeho „západního“, především tedy bruselského. Politikovi jako Schwarzenberg se za časů jadrnější mluvy říkalo VLASTIZRÁDCE – Česká republika není svrchovaný stát (to je pro něj a jeho kliku nacionalistický konstrukt, jenž je nutné co nejdříve vymýtit), nýbrž jen „region“ Svazu evropských socialistických republik. Honem co nejužší integraci, honem euro, honem ESM, honem cokoli, na co si Brusel vzpomene – a kdo je proti, toho zavřít do hladomorny, protože o „dobru“ EU se nediskutuje. Dlužno také podotknout, že se aktuálně jedná o předsedu „středopravé“ strany TOP 09, která provozuje reálný socialismus v podobě zvyšování daní, růstu státního dluhu a omezování občanských svobod chrlením nových a nových zákonů.
ZUZANA ROITHOVÁ je podobný eurofil jako pan kníže – jak by ne, jako europoslankyně je štědře placená a hoví si v centru propagandy. Nelze předpokládat, že by zájmy této země autenticky hájil někdo, kdo považuje stále hlubší politickou integraci za jedinou možnost a tvrdí, že „samostatnost je iluzí“. Tato obdivovatelka Angely Merkel je navíc nepřítelem svobody i v dalším rozměru: její striktně katolické přesvědčení jí velí například odmítat potraty, což je na jednu stranu sice „uzený sleď“ (toto nepatří do kompetencí prezidenta), na druhou stranu je pro mě osobně nepřijatelné, aby můj prezident prosazoval NELIBERÁLNÍ ZÁSAHY do rozhodování občanů.
JIŘÍ DIENSTBIER ML. je NIC. Jeho „disidentská minulost“ znamená, že má tatínka „disidenta“ (což byli, připomeňme si, měkčí soudruzi bojující proti tvrdším soudruhům). Své „myšlenky“ prezentuje na nic neříkajících billboardech a jedná se o tak slabého kandidáta, že nemá ani zdaleka plnou podporu strany, jež ho nominovala: ČSSD. Rozumnější sociální demokraté plánují nikoli překvapivě volit svého bývalého vůdce.
JAN FISCHER je favoritem médií – pravděpodobně proto, že je šedý, BEZ NÁZORU na cokoli, s naprosto nepochopitelnou nálepkou úřednického premiéra, co nic nezkazil (až na to, že například tragický omyl v podobě podpory fotovoltaiky je dílem právě jeho vlády), a s gloriolou bezobsažné „slušné obyčejnosti“ (viz opět bod 1 na začátku článku). Němci (kteří místní média vlastní) samozřejmě preferují maximálního antiklause (ne nutně ve smyslu osoby s opačnými názory než současný prezident, nýbrž s inverzní náturou: mírného, poddajného a nevyhraněného). Fischer neříká ano ani ne, svými postoji nijak NEPOBUŘUJE a dovedu si představit, že voliči, jejichž ideálem je „klid“ v politice, vyberou právě jeho. Bohužel to je další cesta, jak z naší republiky vytvořit protektorát – jen místo Schwarzenbergova jásání by jej doprovázelo Fischerovo pokrčení rameny.
VLADIMÍR FRANZ zoufale trpí body 1 a 2. Skutečně politické názory nemá žádné a vlastně se tím ani netají – naopak to v souladu s konceptem „nepolitické politiky“ vydává za ctnost. On přece nemusí být pravý ani levý, rudý ani zelený – on je MODRÝ a „autenticky občanský“. Pro začátek nám nabídne jen tu slušnost a o důležitých věcech se v pravý čas poradí s poradci, jejichž jména dosud nezná. Tomu já říkám „koupě zajíce v pytli“, pro lidi s odporem k politice jako takové je však tento idejí prostý kandidát zřejmě zajímavý. Nejvíce se vymyká tím, že je modrý – což je věc, kterou podle něj a jeho zastánců MUSÍTE tolerovat, jinak jste povrchní omezenec. K tomu za sebe zcela nekorektně dodám, že jeho vzhled je ohyzdný, krajně nereprezentativní a jde jen o dalšího „uzeného sledě“ vedle „slušnosti“ a „občanskosti“, kterým pan Franz odvádí pozornost od podstatných věcí.
PŘEMYSL SOBOTKA má zdánlivě vcelku rozumnou rétoriku (důraz na tradiční hodnoty, suverenitu ČR a např. také zachování naší měny), je proto nutné mít alespoň špetičku přehledu, aby se jeho potenciální volič dovtípil, že jde jen o prázdnou PÓZU. Zdánlivý odpor vůči EU je totiž převážen Sobotkovým „MĚKKÝM ano“ požadavkům Bruselu, neznalostí problematiky (hlasoval pro ESM) a také tím, že jej nominovala ODS, což je i přes občasné prsení se Petra Nečase strana eurofilní. Jde o stejně slabého kandidáta, jako je např. Dienstbier – pravděpodobně je produktem snahy ODS jakožto „velké strany“ (jejíž hvězda ale strmě padá) ukázat, že vůbec někoho posílá do ringu.
MILOŠ ZEMAN je buran – což ale není způsobeno nedostatkem intelektu, spíš jde o určitý svéráz a možná i „PR“ (a vpravdě osvěžující v porovnání s „mokrými hadry“ Fischerem nebo Sobotkou). Výrazné plusy u mě získává především díky rezervovanému postoji k EU (ač se sám prohlašuje za eurofederalistu, oponuje některým klíčovým omylům EU jako ekologismus nebo cenzura v podobě politické korektnosti) a reálné schopnosti „dělat politiku“ (tj. přijmout kompromis – viz opoziční smlouva s Václavem Klausem, dezinterpretovaná médii jako „demokratický deficit“). Samozřejmě mu lze vyčítat spoustu věcí, od zrůdně levičácké touhy po penězích „bohatých“ (progresivní zdanění) po „jestřábí“ tendence amerických neoconů (podpora preventivního úderu na Írán), ale přesto se zdá, že nakonec (bohužel) půjde o kandidáta (skutečné) pravice číslo jedna.
Vůči JANĚ BOBOŠÍKOVÉ jsem se zatím nedokázal úplně vyhranit. Program její Suverenity založený na odporu k evropské integraci a podpoře domácí podnikavosti vypadá sympaticky, méně již její dřívější koketerie s KSČM. Její výstupy v následujících předvolebních týdnech bude záhodno sledovat.
