Argumentum ad liberos aneb děti jako rukojmí státu

Stát a obhájci státních zásahů do života občanů využívají velké množství argumentačních klamů, pomocí kterých se snaží zdůraznit prospěšnost, ba dokonce nezbytnost své činnosti. Různými triky se nám pokoušejí namluvit, že bez státních investičních pobídek nebude prosperita, bez státních nemocnic pomřeme na banální onemocnění nebo že bez Evropské unie nebude mír a spolupráce. Málokterý logický klam se však v souvislosti s projevy etatismu vyskytuje tak často, jako argumentum ad liberos neboli argumentace zaměřená na děti.

Ve zpravodajství slovenské televize Markíza jsem viděl tklivou reportáž o tom, že prckové mají zkažené zoubky, protože moc mlsají a pijí sladké limonády. Reportáž však nekončila dle mého racionální výzvou rodičům k větší kontrole dietetických návyků ratolestí – končila výzvou ze strany jakési zdravotnické organizace, aby se nápoje typu kola zakázaly.

Další příklad státní kontroly, jež se bez apelu na křehkou dětskou psychiku neobejde, je cenzura internetu. „Dostupnost online porna způsobuje dlouhodobou újmu malým dětem,“ nechal se slyšet ministr vnitra pokrokového státu Island – jehož příkladu budou další země nepochybně následovat. (Průvody sexuálních menšin pod záštitou shora děti zajisté obohatí, zato pornografie z nich nade vší pochybnost vychová zrůdy.)

Křížová výprava Leoše Hegera proti kouření na veřejnosti je další ze situací, kde se argumentum ad liberos objevuje. Jakmile je etatista zatlačen do kouta racionálním vysvětlením, že má hospoda = moje pravidla, zahraje na city a rýpne si, že mi nezáleží na zdraví našich dětí a že je chci nutit vdechovat zhoubný kouř. Tento přístup k věci dotáhli do logického konce v Lotyšsku, kde stát může děti kuřákům odebrat.

Příkladů je mnohem víc, výstavba argumentace je však pokaždé stejná: axiomaticky uchopené ohrožení dětí, kterému lze předcházet výhradně státní regulací. Individuální zhodnocení rizik a případná opatření ze strany rodičů jsou vyloučena – „zodpovědní“ rodiče se přece osvícenému státnímu zásahu nadšeně podvolí, zatímco ti, co by věci řešili po svém, jsou automaticky označeni za „nezodpovědné“ a nebezpečné vlastním dětem. Etatisté tento způsob uvažování obratně vpašovali do každodenní debaty, takže málokdo už zpochybňuje předpoklad, že stát ví, co je pro děti nejlepší, lépe než jejich vlastní rodiče.

Někdo z čtenářů možná bude znát termín argumentum ad Hitlerum – klam, kdy se jedna strana snaží zdiskreditovat argumentaci druhé strany jejím připodobněním k Hitlerovi nebo podobné černé ovci dějin. Ve společnosti s určitou úrovní platí, že dopustí-li se někdo tohoto prohřešku, prohrává debatu. To by se možná mělo rozšířit i na řečníky, kteří si berou jako rukojmí naše děti a jejich jménem obhajují omezování svobody jednotlivce a společenský dirigismus. V protikladu ke snům Platóna a podobných socialistů totiž (ani) děti nejsou společný majetek.