Události kolem vstupu sovětských vojsk do Prahy v roce 1968 jsem tehdy prožil přímo ..in natura" na Vinohradské ulici. Bylo mně ale pouze 6 let. Dodnes si přesně pamatuji dým v ulici a autobus typu 706 RTO zpláclý na výšku půl metru.
Vraceli jsme se tehdy autem s mámou a jejím novým přítelem z Vinohrad na Jarov. Za námi se rozjel ruský obrněný transportér a přítel začal před ním ujíždět. Já jsem zvědavé koukal přes zadní okno, ale oni mně pořád stlačovali hlavu za sedadlo. Nechtěl jsem poslechnout, když to bylo tak zajímavé.....
Později tyto události připomínaly už jen barvou přetřená čísla domů v ulicích.
Začal jsem se ptát mámy a dalších lidí v nejbližším okolí na význam těch tehdejších událostí. Odpovědí mně téměř vždy bylo: ,,tomu bys stejně nerozuměl!"
Mezitím nás ve škole informovali, že Sovětský svaz je nejlepší téměř ve všem. Proč by tomu malý člověk nevěřil, když to říkali ve škole. Oblíbil jsem si zeměpis a líbila se mi azbuka, že to bylo takové jiné. Jen jsem se divil, když na mě blízcí(včetně mámy) nějak divně koukali, když jsem dal najevo, že mám v oblibě Rusko.
Můj skutečný otec od nás odešel, když mně byly 2 roky. Později mně brával občas na ryby. Při jedné výpravě jsme nejdřív poobědvali v hospodě. Já jsem přitom tátu zahrnoval moudry o tom, jak je Sovětský svaz první ve výrobě másla, oceli a cementu.
Zamračil se, praštil pěstí do stolu, až prázdné talíře nadskočily a zařval: ,,já už to nemůžu poslouchat!!!"
Vytáhl mně poměrně brutálně před hospodu. Zde stál jeho bizarní automobil ,,Poběda."
,,Vidíš tady to auto!!?", burácel na celou vesnici, ,,tak to je fordka ze štyrycátejch let. Rusáci to za války vobšlehli a dělaj to dodneška. Stačí? Tak tady jasně vidíš, že sou minimálně třicet let za vopicema."
Pak se trochu uklidnil. Mezitím jsem byl zmaten, jako v mládí mnohokrát.
Došli jsme k vodě, nahodili pruty a následoval další fundovaný výklad již v klidu.
Najednou jsem se cítil nějak osvobozený od některých myšlenek. Například mi bylo jasné, proč mně po sledování hokejového zápasu v televizi u sousedů vždy nakopali pod gauč, když jsem fandil Rusům....
Táta zemřel v jedenapadesáti letech na leukémii.
Až poté jsem naplno docenil jeho význam v mém životě.
Byl(a je)pro mně jednoznačně hrdinou. Svým objasněním situace tehdy riskoval mnoho.
Navíc se významnou měrou přičinil o tvorbu mého ,,světového názoru". Ten se dnes neubírá ani západním ani východním směrem.
Spíš severním ke skandinávskému rovnostářství a sepětí s přírodou.
Nebo jižním. Do Afriky. I tam najdeme kupodivu inspirující příklady a skoro nikdo o tom neví. Hlavní myšlenkový proud se žene díky médiím a penězům úplně jinam.
Například historie státu Botswana, jež je zároveň příběhem velké lásky.....
O tom snad někdy příště.
