Tak už je to tu zase: KDU – ČSL v čele se svým místopředsedou Davidem Mackem chce opět legislativně omezovat interrupce a dělá to svým klasickým způsobem. Tedy nijak promyšleně a systémově. Zase další výkřik. I tentokrát na to jdou ale lidovci od lesa: přijetím těchto omezení podmiňují souhlas se zdravotnickou reformou. A co si lidovci připravili tentokrát? Jednak žádají zvýšení hranice pro podstoupení interrupce bez souhlasu rodičů ze 16 na 18 let. Další už podstatnější požadavek se týká snížení hranice pro provádění interrupcí a konečně posledním a tím nejabsurdnějším požadavkem je písemný souhlas otce s interrupcí.
I když si nemyslím, že by druhý požadavek nebyl podstatný a zajímalo by mě, proč lidovci požadují právě tyto limity, pozastavila jsem se nejvíce nad tím posledním – písemným souhlasem otce. Ne, rozhodně tím nechci říct, že muži nemají právo vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s interrupcí. To rozhodně ne. Určitě, v rovnoprávném a fungujícím vztahu se do rozhodování o tom, zda mít či nemít dítě zapojují oba partneři a svá rozhodnutí určitě probírají nejen spolu ale i se svou rodinou či přáteli. Žádné rozhodnutí nevzniká jen tak ve vzduchoprázdnu. Ale písemný souhlas otce? Když jsem tento návrh slyšela poprvé, představila jsem si nechvalně známé interrupční komise fungující v minulém režimu. Podobně jako interrupční komise i písemné souhlasy by přispěly k většímu podvádění a vymýšlení způsobů, jak toto opatření co nejjednodušeji obejít. Nebo by snad musela každá žena, která by se rozhodla podstoupit interrupci, absolvovat zkoušku otcovství? Kdo ví, jak to lidovečtí činovníci mysleli a jaký efekt si slibují.
Jak to bude v případech, kdy žena „otce“ nezná, nebo znát už nechce – z důvodu násilí ve vztahu či zásadním neshodám, nebo v situaci, kdy „otec“ prostě zájem nemá. Kdo a jak bude takové situace a (ne)souhlasy posuzovat? A jakou k tomu bude mít kvalifikaci?
Ano, existují i situace, kdy žena chce podstoupit interrupci a muž je proti tomuto rozhodnutí. A ano, jde o velmi problematickou situaci – ale písemný souhlas poskytnutý úřadům ji stejně nevyřeší. K tomu mohou dojít jen oba partneři společně. A abych byla upřímná, myslím si, že v současné společnosti musí být finální rozhodnutí o tom, zda interrupci podstoupit, nebo se stát matkou dítěte skutečně na ženě. To, že nějaký otec bude písemně proti interrupci, totiž ještě nutně neznamená, že se zároveň rozhodne být aktivním otcem a převezme plnou odpovědnost za výchovu a péči o dítě. Dnes se totiž o děti povětšinou starají ženy – a jsou to ony, kdo jsou právě z tohoto důvodu diskriminovány na trhu práce a ve společnosti.
Ne, interrupce nejsou určitě nic pozitivního a příjemného, ale legislativní zákazy a omezení nic nepřinesou. Vždy mě překvapí, když ti samí, kteří požadují zákaz interrupcí, zároveň brojí proti sexuální výchově, antikoncepci, ženu by chtěli vidět nejlépe doma a muže mimo domov. Ti samí, co chtějí, aby ženy především rodily a staraly se o děti, stejně vehementně vystupují proti jeslím a mateřským školám a vadí jim umělé oplodnění pro svobodné ženy. Možná ani tak nejde o interrupce a podporu dětí a rodičovství, ale o úplně něco jiného: konzervativní představy o postavení žen a mužů, rodině a společnosti.
Pro blog Gender Studies, o.p.s. napsala Linda Sokačová, ředitelka pro rozvoj a strategické plánování
